Předmluva a motta ze zpěvníku Armáda zpívá: sborník 1–4hlasých vojenských a budovatelských písní českých, slovenských, sovětských a všech lidových demokracií, který vybral a sestavil Milan Horák (1922–1993) a vydalo nakladatelství Naše vojsko v roce 1951. Zpěvník ilustroval Jiří Mikula.

… A když jsme stanuli, znavení, ospalí,
když tank odpočíval, letadlo i my,
písničky májové, jarní jsme zpívali,
v nich byla svoboda, radost a sny.
Stanislav Wygodzki: Píseň vítězství

… A tak zpíváme, když se vtírá stesk, zpíváme, když je veselý den, zpěvem provázíme kamaráda, který odchází a s nímž se snad už neshledáme, zpěvem vítáme dobré zprávy z bojiště na východě, zpíváme pro útěchu a zpíváme z radosti, tak, jak lidé zpívají odedávna a budou zpívat, dokud budou lidmi. Není života bez zpěvu, jako není života bez slunce.
Julius Fučík: Reportáž psaná na oprátce

… Hudebníci tančili a zpívali dlouho, až do třetí v noci. Gorkij znal mnoho neapolských písní a měl vždy hroznou radost, když slyšel známou. Tiše, aby nevyrušil zpěváky, nenápadně přistoupil ke mně, něžně se na mne dívaje.
— A co vy, umíte hodně písní? zeptal se mne náhle.
— Vůbec nezpívám a písní znám málo.
Gorkij až odskočil.
— To vy z přesvědčení nebo náhodou?
— Spíš náhodou. V našem rodě se nezpívalo, přátelé také málo zpívali.
Přerušil mne:
— To je náhodou. Spisovatel nemůže nezpívat a neznat písně. Psát — to je nejen přemýšlet, nýbrž také zpívat.
Vsevolod Ivanov: Setkání s Gorkým

… Naším cílem je tvořit revoluční hudbu, která by byla opravdu revoluční ve své podstatě a která by obstála před všemi uměleckými nároky.
Vít Nejedlý

… „Co jste učinili k posílení míru?
Kde jsou vaše písně, kantáty a symfonie,
věnované boji za mír?“
Z dopisu sovětských umělců hudebníkům Západu, červenec 1950

V lidově demokratické armádě stala se píseň účinným nástrojem bojové a politické výchovy a spolu s literaturou a všemi ostatními prostředky ideové a politické propagace vede naše vojáky k socialistické kultuře.

Člověk zpívá, co žije na zemi. O čem a jak zpíval, to je napsáno v dějinách hudby. Kdo má chuť, ať se o tom široce poučí. Nás zajímají písně, které bojují: písně, které rostly z hněvu a vzpoury utlačovaných, písně, které splývaly s povelem k útoku a neméně i ty, které se rozjásaly po dosaženém vítězství. A stejně i ty, které zvučí jako dynama, bagry a traktory. Takové písně potřebuje člověk dneška, písně, které pomáhají „bojovat, stavět a žít“.

A taková je sovětská píseň.

Když na Všesvazovém sjezdu stachanovců v Kremlu v listopadu 1935 ukončilo dvoutisícové plenum své zasedání radostným „Pochodem veselých dětí“, zpívala jejich ústy celá sovětská země, tehdy už vyléčená z ran intervenční a občanské války, nová a silná, zvedající se na prahu druhé pětiletky k obrovskému rozmachu výstavby, úspěchů a síly.

Dva roky potom zpívala celá Moskva a brzo celý Sovětský svaz druhou Dunajevského písničku „Píseň o vlasti“. I ona byla odrazem štěstí a radosti, které si ve své zemi vybudoval svobodný sovětský člověk, a které si nedal vzít.

Velká vlastenecká válka byla pro sovětského člověka velkou zkouškou. Všichni šli do boje: lidé i písně. Národ prožíval osudové chvíle života a potřeboval umění pravdivé a silné. Písnička musila mít sílu zbraně. Skladatelé a hudebníci odcházeli za vojáky na frontu, aby na pochodech, v bitvách, ústupech a vítězném postupu prožívali celou hloubku toho, co prožívali krasnoarmějci. Píseň se stala nábojnicí síly, odvahy, učila družnosti a kázni, píseň byla spojkou mezi domovem a frontou, byla frontovým deníkem událostí. Každá fronta měla svůj orchestr a soubor. Zpívalo se skoro ve válečném ohni. Zpívalo se ve sklepích bojujícího Stalingradu, na palubě baltického loďstva, zpívali parašutisté na Krymu i partyzáni na Ukrajině. Píseň udržovala teplo domova v spoušti ničení. Ne náhodou stala se Kaťuša — laskavé dívčí jméno oblíbené hrdinky Isakovského vojenských písní — názvem hrozné zbraně sovětské armády.

Píseň spojovala frontu s hlubokým zápolím. Alexander Fadějev vypráví v „Mladé gardě“, jak komsomolci z Krasnodonu poslouchají tajně v rozhlasu Isakovského písničku „Kto ego znajet“ a jak je tato rodná píseň naplňuje radostí a dodává jim sílu k boji s nenáviděným nepřítelem.

Avšak s posledním výstřelem na frontě neztrácí sovětská píseň svou bojovou sílu. Zpívá o radosti nad koncem války a kdo viděl film „Pád Berlína“, vzpomene si v této souvislosti na jednu ze závěrečných scén filmu, kde ssutiny Reichstagu se mění v tisícihlavé jeviště radosti a zpěvu.

Ale zločin pokračuje. Fašismus ožil v imperialistické Americe, v Západním Německu a zuří na Koreji. Sovětská píseň bojuje dál. Bojuje za mír. Není to opět náhoda, že obě mírové hymny mládeže celého světa jsou písně sovětských skladatelů. Pražský Festival v roce 1946 si zvolil Novikovovu píseň za hymnu demokratické mládeže, účastníci Festivalu mládeže v Budapešti přijali v roce 1948 Muradeliho píseň jako oficiální hymnu Mezinárodního svazu studentstva. Sovětská píseň a vůbec sovětská hudba se stala důležitým organisujícím činitelem v boji za mír, v boji o demokracii a sjednocení všech pokrokových sil všech zemí. Stala se jedním z oněch duchovních článků, které nás spojují v pevném nerozlučném přátelství a bratrství s pracujícími lidově demokratických zemí a veškerým pokrokovým lidstvem. Sovětské písně znějí ve všech jazycích, na všech koncích světa, zpívají je národy všech ras.

Tyto dvě hlavní okolnosti — účinná bojovnost písně přímo na frontách občanské i Velké vlastenecké války a na druhé straně její neporazitelný optimismus a radostné sebevědomí, s nímž oslavuje práci a sjednocuje národy v boji za mír, tyto okolnosti byly organisačním záplanem při uspořádání armádního zpěvníku. Porazit nepřítele a zajistit mír — to je smysl práce a života všech pokrokových lidí. A to je taky úkol každé lidové armády.

Bylo radostné vybírat a střádat materiál. Ve zpěvníku najdete i naše písně a v skrovném výběru písničky všech lidových demokracií. Ty všechny jsou odrazem nových dějin, které nastoupilo lidově demokratické Československo, Bulharsko, Polsko, Albánie, Maďarsko, Rumunsko, Demokratická republika německá a lidově demokratická Čína.

Do sborníku jsem nezařadil národní písně všech jmenovaných zemí. Udělám to ve zvláštním svazku.

A teď už nezbývá než se dát do zpěvu. Při těchto písních zapomeneme na únavu po třicetikilometrovém pochodu, jimi budeme začínat své kulturní besedy a hodiny politické výchovy, zazní na cvičišti, na pochodu i v učebnách, v kulturních světnicích, při oddechu, za výcviku a na podiích Soutěže tvořivosti. Půjdou za vojáky do výcvikových táborů a do každé stanice pohraniční stráže.

A ať učí nenávisti i lásce. Nenávisti k těm, kteří kazí svět a nechtějí slyšet píseň míru. Lásce k těm, kteří ho svýma rukama stavějí a chrání.

V Praze v prosinci 1950
Milan Horák