Sborník Sborové písně a tance Sovětské armády (1952) místo předmluvy otiskl úryvek z válečných vzpomínek sovětského tankisty G. I. Peněžka Oděské předměstí, které téhož roku vyšly česky v nakladatelství Naše vojsko.

Písně ze sborníku: Píseň o Sovětské armádě, Rusko, Co hájíme, co střežíme, Píseň mladých vojáků, Mladá rota, Loučení, Ej, vy koně!, Tak chmurně šuměl Brjanský les, Píseň o kozačce, Daleko, daleko, Širé lány jsou pod Stalingradem, Rodný Sevastopol, Píseň o hrdinech dněprovské přepravy, Oj, u dubu starého, Zašlo slunce, Hle, vojáci jdou, Předzpěváka poslyš, četo, Zavzpomínal kozák, Pěj, soudruhu, Do daleka prostírá se rodná zem, Pochod stalinského letectva, Budu čekat milého zpátky z letu, Píseň o Čkalovu, Hrej, harmoniko, Veliká láska.

… „Nikdo vám nezazpívá tak od srdce jako náš voják.“
Anatolij Kuzmičev „V našem pluku“, Divadlo čs. armády 1951-52.

Proti nám stoupali čtyři námořníci. Šli v řadě a za nimi ve skupinkách vystupovali na kopec ostatní. Námořníci šli pomalu, s pohrdavou nevšímavostí k výbuchům granátů, které dopadaly na hřeben. Ve dvou prostředních postavách v první řadě jsem už z dálky poznal Kirjušu a Katkova. Ramenatý Kirjuša rozkládal před sebou nějak podivně rukama. Vysoký Katkov šel s hrdě vztyčenou hlavou. „Proč nepospíchají a nejdou z ostřelovacího prostoru!“ zlobil jsem se v duchu na Katkova a v témže okamžiku jsem uviděl stříbřité žebroví harmoniky. Kirjuša ji slavnostně roztahoval, zatím co Katkov se probíral ve strunách kytary, a potřásaje chvílemi hlavou, opíral se silněji prsty do strun.

Mikita zakřičel zlostně dolů na mechanika:

„Stůj, čerte jeden! Zhasni motor! Poslouchej posvátnou hudbu!“

Když motor ztichl, zaslechli jsme motiv „Varjagu“ a mráz mi přeběhl po těle. Tisíckrát jsem slyšel tuto píseň, ale tady, na poli boje po vítězné bitce, uprostřed hořících německých tanků, za hluku výbuchů zněla úplně jinak, s nevídaně čarovnou silou. Zvučné akordy harmoniky se nesly jako hlas drobných stříbrných zvonečků a basové akordy, doprovázené zvuky kytary, splývaly melodicky a slavnostně, tlumeně jako šum moře. V rachotu palby všech našich tanků zněla tato hudba až k nám do věže, naplněné čmoudem ze střelného prachu, a zdálo se, jako by to ani nehráli lidé, nýbrž země pod námi a nebe nad námi. Pot mi zaléval obličej a oslepoval mě, z rozpáleného děla vycházel žár, nohy mi ujížděly po nábojnicích, které Mikita nestačil odklidit. A pojednou se rozezněl zvuk strun, doléhající předtím z dálky, přímo nad našimi hlavami. Vyhlédl jsem a uviděl nad otvorem věže Katkovovu tvář, zcela proměněnou klidem, který z ní vyzařoval. Je to skutečně týž Katkov, vždycky čtveračivý a plný zápalu, který – jak se mi zdálo – nikdy v životě nad ničím dlouho neuvažoval?

„Děkuji, bratříčku, za pomoc! řekl.

Námořníci nasedli na tank. Jenom několik jich bylo raněno. Katkova škrábla střepina na zádech a Kirjušovi prolétla střela svalstvem paže, ale to mu nebrání ve hře na harmoniku.

Otočili jsme se zpátky a skryli se za hřeben. A vtom jsem mezi námořníky, kteří k nám přiběhli, uviděl jednoho s obličejem pomazaným olejem, bez řas a obočí. Jeho černé soukené námořnické kalhoty měly až po kolena ohořelé nohavice a výš na nich byly stejně jako na čepici narudlé pruhy.

„To vy jste vyskočil s lahví na tank?“ zeptal jsem se.

„On! On! To je náš Saška – ostrostřelec!“ zvolali námořníci.

„Velká škoda, zkazil jste nám všechnu práci. Překážel jste nám při míření na tank,“ řekl jsem.

Možná, že můj hlas i výraz tváře neodpovídaly mému úmyslu žertovat, protože olejem pomazaný námořník se začal rozpačitě a váhavě omlouvat.

„Odpusťte, soudruhu veliteli, já to nevěděl. V zápalu jsem nic neviděl, jenom ten tank…“

Uchopil jsem dojat námořníka za ruku a velmi silně jsem mu ji stiskl.

Žarikov byl raněn střepinou do hlavy. „Zkazili mi účes,“ řekl později.

„Všichni jsou živí?“ křičel, přibíhaje k nám, a hned se vrhl ke Kirjušovi. „Nu, jsou-li všichni živí, tak mě déle netrap – podrážky mi hoří nedočkavostí po ‚Jablíčku‘. Zahrej nám, bratříčku, naplno tu kouzelnou symfonii ze sovětského baletu ‚Rudý mák‘,“ a mrknuv na mě s ďábelskou radostí, pobídl Žarikov všechny gestem ruky, aby jej následovali.

Ukázalo se, že milovníků tance je tolik, že se nevešli do tří kroužků. V prostředním kroužku se nadnášel Katkov a jemu sekundoval, prováděje nohama pečlivě spletilé taneční figury, onen Sáša s ohořelými nohavicemi, zpod nichž visely jako třásně kousky ohořelých podvlékaček. Vypadá, jako by už dávno zapomněl, že před chvílí zuřil boj a že v zápalu boje zapálil tank i sebe. Kochaje se rytmem tance, oddával se celou hloubkou citu tomuto potěšení a ani nezamrkal holými víčky a na žerty soudruhů odpovídal pokojným, nesmělým úsměvem. Bylo těžké uvěřit, že to on stál na tanku, černý jako pomník na kopci, uprostřed šlehajících plamenů, s rukou před obličejem – ale právě tak jej budu mít provždy před očima.

„Rychleji, Sášo! Do toho, Sášo, čileji!“ popichovali ho námořníci.

Přijela spojka od plukovníka Osipova s rozkazem ustoupit ke stanici Serbka do postavení, které zatím pluk zaujal. Harmonika zmlkla uprostřed akordu a tanečníci, utírajíce si pot, nasedali na tanky.

G. I. Peněžko „Oděské předměstí“, Naše vojsko, Praha 1952, str. 93–95.