Širé lány jsou pod Stalingradem,
bez konce, bez konce ty stepi jsou.
Z jara přišly kolchozní brigády,
vesele, Ech, vesele za prací svou.

Traktoristé láhev vyorali,
ukrytou tam v rodnou zem,
námořníci do ní list schovali
po zvyku svém staletém.

„Daleko od moře umíráme,
po páté na bodák jdem,
námořnický pozdrav posíláme
my mladí, vám našim všem.

Přesilou ač velkou obklíčeni
jak skála přec stojíme,
stepi jako moři konce není,
ať padnem — zvítězíme!“

Tak to stálo na tom starém listě,
na lístku, krví psaném,
tiše stáli nad ním traktoristé,
nad stepí když hasl den.

Rusky:

Широки поля под Сталинградом,
нет конца, нет конца родным степям.
По весне колхозные бригады
день и ночь, эх, день и ночь трудились там.

И нашли бутылку трактористы
В глубине земли родной;
В той бутылке старая записка, —
Есть такой закон морской,

«Мы вдали от моря умираем,
Пятый раз идя в штыки,
По-морски привет вам посылаем,
Комсомольцы — моряки.

Все идут, проходят вражьи цепи,
Но скалой мы здесь стоим.
Как моря бескрайны эти степи,
Мы умрём, но победим.»

Вот что было в старой той записке,
Вся в крови она была.
И стояли молча трактористы,
А в степи заря цвела.

Baladu o námořnících padlých v bojích u Stalingradu složil v roce 1948 Valentin Makarov na slova básníka a válečného zpravodaje Jevgenije Dolmatovského (1915–1994); spolu s Rodným Sevastopolem a cyklem Солнечная дорога za ni Makarov dostal v roce 1950 Stalinovu cenu. Makarov (1908–1952) prošel válkou u Černomořského loďstva a zemřel ve 44 letech. Pro mužský sbor ji upravil M. Munclinger.

Noty a text podle sborníku Sborové písně a tance Sovětské armády (1952).