Hle, vojáci tam jdou,
jdou stepí po úhoru,
a pějí píseň svou,
svou píseň o javoru,
o tiché zahradě
a o smutečních jívách,
a rodných hájích svých,
o rodných hájích svých
a o širokých nivách.

Hle, vojáci tam jdou,
jak zvon zní píseň jejich,
a pějí píseň svou,
zpěv o rekovných dějích,
zpěv o svém hrdinství
a o své smrti v boji,
že věrni zůstanou,
že věrni zůstanou
vždy slavné vlasti svojí.

Hle, vojáci tam jdou,
jdou nepřátelskou půdou;
až vraha přemohou,
pak domů zase půjdou,
tam, kde je tichý sad,
kde smuteční jsou jívy,
tam, kde je rodný les,
tam, kde je rodný les,
kde široké jsou nivy.

Rusky:

Вот солдаты идут
По степи опалённой,
Тихо песню поют
Про берёзки да клёны,
Про задумчивый сад
И плакучую иву,
Про родные леса,
Про родные леса
Да широкую ниву.

Вот солдаты идут —
Звонче песня несётся,
И про грозный редут
В этой песне поётся,
Про отвагу в бою,
И про смерть ради жизни,
И про верность свою,
И про верность свою
Нашей славной Отчизне.

Вот солдаты идут
Стороной незнакомой,
Всех врагов разобьют
И вернутся до дому,
Где задумчивый сад
И плакучая ива,
Где родные леса,
Где родные леса
Да широкая нива.

Slova napsal Michail Lvovskij (1919–1994) v roce 1943 jako voják na frontě pro amatérský soubor Veselý desant, který píseň zpíval na jinou melodii a s refrénem o mandžuské stepi a ohlašoval ji jako „starou vojenskou píseň“. Po válce se text dostal ke Kirillu Molčanovovi (1922–1982), který refrén vypustil a složil novou melodii; píseň zaregistroval v listopadu 1947. První gramofonovou desku nazpívala v roce 1948 Anna Charitonova s orchestrem leningradského rozhlasu, píseň pak zazněla mimo jiné v dokumentu Romana Karmena Velká vlastenecká (1965). Lvovskij se o nové melodii dozvěděl až z rozhlasu. Pro sbor a harmoniku ji upravil J. Matěj.

Noty a text podle sborníku Sborové písně a tance Sovětské armády (1952).