Krátký úvod „autorů“ ze školního zpěvníku, který sestavili Alois Šebestík a Miroslav Krčma a ve 2. vydání v lednu 1955 vydalo Státní pedagogické nakladatelství v Praze (vedoucí redaktor Rudolf Turek, obálka Antonín Hachle; cena brožovaného výtisku 2,40 Kčs). Zpěvník začínal hymnami, další písně byly seřazeny podle ročníků; vedle lidových písní obsahoval řadu písní pionýrských, budovatelských a sovětských.

V tomto zpěvníku najdete řadu písní, které znáte, ale i mnoho těch, kterým se teprve budete učit.

Jsou to většinou písně lidové, které vznikaly při práci, při zábavě, při různých veselých nebo smutných příhodách a událostech v životě lidí.

Seznámíte se s písněmi jiných slovanských národů, zejména národů Sovětského svazu.

Melodie některých jsou jásavé a radostné, jiné vyjadřují odhodlání a bojovnost. Nechybějí však ani vážné a slavnostní písně, které se zpívají jen při zvláštních příležitostech. Mezi ně patří i hymny, kterým se postupně naučíte, abyste je dovedli zpívat co nejlépe.

Za hymnami jsou ostatní písně seřazeny podle toho, ve kterém postupném ročníku se jim budete učit. K těm, které se vám budou obzvláště líbit, se jistě vrátíte i v pozdějších letech. Doučíte se k nim druhému hlasu a dáte si mnohem více záležet na pěkném přednesu.

Zpěvník bude vaším dobrým pomocníkem i mimo školu. Pomůže vám zlepšit práci pěveckých zájmových kroužků i pionýrských skupin.

AUTOŘI

Jak zpěvník přijali učitelé

Zpěvník vyšel poprvé v roce 1954 (2. vydání 1955, další 1956–1958) a ministerstvo školství ho schválilo jako pomocnou knihu; zpracovali ho Alois Šebestík a Miroslav Krčma, rukopis posoudili Karel Jüngling, Josef Straka, Vilém Schmitt a Felix Zrno. Učitelé ho netrpělivě čekali – Hudební výchova v březnu 1954 citovala dopis, že „národ muzikantů a zpěváků nemůže přec vychovávat svou mládež… bez zpěvníku“, protože starší zpěvníky byly rozebrány.

Felix Zrno v recenzi v časopise Komenský (1954) ocenil, že vedle lidových písní obsahuje „umělé písně naše i jiné, hlavně sovětské“, většinou pracovní a budovatelské, vybrané tak, aby se tónovým rozsahem hodily pro děti, a doufal, že žáci přinesou „smysl pro hudební krásno, které najisto není v odkřičovaných pochodových písních“.

Praxe byla střízlivější. Marie Vošlajerová v Hudební výchově (1957) shrnula, že jedni učitelé byli rádi, že „mají z čeho zpívat“, jiní se ptali, kdo písně vybíral, když se „nedají zpívat“; Hudební výchova 1958 vytýkala, že ve zpěvníku pro nejmenší není jediná píseň v rozsahu tercie. A zpráva v Estetické výchově z roku 1959 konstatovala, že ve škole „naprosto převládají lidové písně“, zatímco umělé písně, i ty předepsané osnovami, „nezískaly u žáků ani učitelů oblibu a nezpívají se“.

Zdroje: Komenský 1954, s. 39, 284, 555–556; Hudební výchova 3/1954, 11/1957, 5/1958; Estetická výchova 7/1959; Věstník ministerstva školství 1954–1959 – v České digitální knihovně.

Písně ze zpěvníku na webu

Brigádníci, Co hájíme, co střežíme, Dal příkaz soudruh Stalin, Ivan, K 1. máji, Letadlo, Letci, Maminkám, Májová, Májová, Na brigádu, Naše mámy, Neseme válku ze vsi, O Péťovi, Pionýrská pochodová, Pionýrská pochodová, Pionýrský šátek, Píseň brigády, Píseň letce, Píseň nejšťastnějších, Píseň o Leninovi, Píseň továrny, Píseň zemědělské brigády, Písnička panu presidentovi, Pochod, Pochod rudých námořníků, První máj, Přátelé, Říjnová, Slavný den, Sovětští vojáci, Stavíme domy, Strojvůdcova písnička, Tramvaj, Válka! Válka!, Vždy buď připraven.