Jak tažný pták přes moře azurové
v předtuše jara letí v naši zem,
tak vzpomínky na chvíle únorové
vrací se tiše do srdcí nám všem.

A byť to bylo jedenáct již roků,
jsou stejně živé, silou kypící,
jak byla píseň, jejíž každou sloku
pěl hrdý lid, jda pražskou ulicí.

Jsou stejně čisté v památné chvíli
jak sněhové vločky z nebes polštáře,
jež usedaly jako motýl bílý
soudruhu Gottwaldovi do tváře.

Jsou stejně silné jak dělníků pěsti,
jež k přísaze se slavné zvedly v ráz,
když semknuti jsme stáli na rozcestí
v památný tenkrát únorový čas.

Jsou stejně žhavé jako byla touha
zachránit naší vlasti čistý štít,
který nepřátel okupace dlouhá
nemohla ani stínem poskvrnit.

Jsou stejně sladké jako úsměv matky,
pro jejíž děti celý národ vstal,
aby jim naší země drahé statky
pro věčné časy čestně zachoval.

Aby jen ony byly u nás pány
a mohly žít bez strachu z války běd,
v radosti jen nad rozkvetlými lány,
jež nedají nikomu hladovět.

Jak tažný pták přes moře azurové
přilétá každým rokem v naši zem,
nechť vzpomínky na chvíle únorové
vždy navrací se do srdcí nám všem.

Abychom stále, třeba po staletí
jak tenkrát v slavný únorový čas,
dovedli bít se za národa štěstí,
za nový svět, za život plný krás!