Jako by to byl první sníh,
rozpačitě se snášel k zemi.
Kročeje nohou dělnických
v něm psaly svými podešvemi.

Řeč vázla na prostydlých rtech
a bděly dílny, bděly dvorky…
A zatím kdos na plotě Čech
lůj hrůzy chystal pro sýkorky.

V ten den, v ten únorový den
chtěl běsnou rukou zastaviti,
co stoletím se světle řítí,
půl skutečnost, půl dosud sen.

Vždyť dávno štětcem z chlupů hyen
už pokoušel se přeškrtnout,
co z hlubin věků vynes Říjen,
čím prozářil zde každý kout.

Byl mráz… Ten kdosi za záclonou
teď větřil vítr od Bavor
a číhavě se sunul onou
nocí, v níž rozhodnout chtěl spor.

Už dělili se… Výhru v klínu,
mozky vyhřáté nadějí…
A tu je přived na mizinu
krok skřípající v závěji.

Krok nás, nás, kteří nad tím bděli,
co stavěli jsme na troskách,
co laskal v tu noc pohled, vřelý
jak čaj v odřených termoskách.

Ten lid, to nebyl Diogenes
schoulený stoicky do sudu.
On právě v těchto chvilich přenes
z nejistých ramen osudu

zem, již nedostal darem shůry,
na pevné svalstvo plecí svých…

Jak prsty do klaviatury
do ulic vpadal sníh a sníh…