I.

Slyšíš tep svého života,
slyšíš tlouct’ srdce vřelé?
Že pryč je bída, nuzota,
své straně vděčíme cele.

Slyšíš ty rány temné, dunivé?
To v ocel tluče ruka,
jež třímá kladivo šedivé
a ocel pod ním puká.

Ta ocel u nás zrobená
jen práci, míru slouží -
spolu s ní jsou též kalena
srdce, jež po míru touží.

Na velkých stavbách dělníci
továrny, sídliště staví…
technici, tesaři, zedníci
nástup dne prací zdraví.

Tam zase písní vznešenou
zpívá stroj ve fabrice,
řízený rukou dovednou,
jež nechce zabíjet více.

Na lánech žírných, úrodných
svou píseň traktor zpívá,
pomocník lidí svobodných,
v němž síla se mocná skrývá.

On spolu s rolníkem připraví
pro klas úrodné lány
pro ty, kdož v zemi pracují
a ne již pro zpupné pány.

Vše hlučí v rytmu pracovním,
každý zde šťasten žije,
soudruh jde příkladem osobním,
toť lidová demokracie.

Slyšíš to srdce tlukoucí,
jež život zemi dává?
To strana pro nás i budoucí
bije se za lidu práva.

II.

Slyšíš skřek supů západu,
jež válku chtějí míti?
Fašista s nacistou v úpadu
učí se společně výti.

Tam také buší kladiva
a lidé ocel kalí…
však mlha těžká, šedivá,
krajinou smutnou se valí.

Lid dře a při tom hladoví,
kapitál k práci jej nutí.
Kdo věří mu ještě, bláhový,
mír svojí prací drtí.

Imperialisté jen na válku
myslí a na své měšce,
však ruka všech, jež pracují,
dopadne na ně těžce.

Rozdrtí plány reakce,
jež krví lidu se sytí.
Nepomohou jí peníze,
ni společné, vzteklé vytí.