Údolí, lesklý stroj na třech nohách,
barevné výtyčky, nivelační lať…

…shrabeme celý kraj do malých zápisků,
jak listí podzimu, jímž staré buky tají,
jak stopy přírody, vyryté do písku,
jak hejna volavek, jež k jihu odlétají.

Ta malá hájovna a potok plný raků
jsou jenom úhoři, jež lovíme v své sítě,
náš lesklý stroj je branou do zázraků,
v němž svět je rozdělen mezi tři tenké nitě.

Co je nám po mechu, co po korunách stromů,
a proč si znamenáme “stará alej” stranou,
kraj v čísla vložený když nesem v kapse domů,
proč naše loučení znamená nashledanou?

Lovíme v kraji břehy, cesty, stráně,
jak lovci perly na dně jižních moří,
plné jsou nebe, naše oči, dlaně,
plné jsou kamení, když jdeme přes pohoří.

A v městě pod hradem, u rýsovacích stolů,
to nejsou jenom čísla, to je krásná zem,
údolím nad plánem zas jdeme lesem dolů
a vůně borovic zas kráčí pokojem,
když běží po plánu červená stužka trati,
jak pentle ztracená děvčetem s copánky.

Něco se získává a něco zase ztrácí.

Kde kdysi bývaly dvě lesní studánky,
kde kvetly sněženky a kde jsme tábořili
údolím plazí se kamenný, bílý had,
a tam, kde pod lesem jsme z horské vody pili,
teď z mostu můžeme peřejím zamávat…

Když slunce vychází, jdou mraky za pohoří,
jak vlny příboje, jež o skálu se kácí,
to z práce stavbařů nový svět se tvoří,
nádherou kraj prosvítá, staré v dál se ztrácí.