Znám jeden krásný koutek české země
na pravém břehu Vltavy - nedaleko matičky Prahy,
kde do nedávna zeleň zahrad a pestrý koberec lučin byl,
lemován po pravé straně hájem šumivým -
a za stříbrnou hladinou Vltavy
po levé straně úpatím šedých skal.
Tam na pravé straně za malebnou a čistou vískou Řeží staletý dub stál…

Tam z jara přívaly prudkých vod řeka Vltava posílala,
bělostným květem zahrada i louka pestrým kvítím každé jaro se odívala.
V tom krásném zákoutí milenci lásku sobě vyznávali
i matky s dětmi do krásné přírody rády chodívaly.
I staří lidé pokoj a klid přírody zde hledali a ptactva zpěvu naslouchali.
Takový zde již byl zvyk a mrav
a staletý dub mohutný jim všem šuměl na pozdrav!

Pak přišel člověk - budovatel, aby zde postavil veliké dílo,
novou věc budoucnosti - Ústav jaderné fysiky.

Do zelených lučin i zahrad zakously se těžké zemní stroje.
Celé kolony nákladních aut odvážely a přivážely materiály.
Kompresory zazpívaly svou monotonní píseň a sbíječky se zaryly do tvrdých skal,
a země se chvěla pod mocnými údery strojů a lidí.
Vyrůstá nové dílo z pevného základu, železa a betonu.

Člověk-technik vítězí nad překážkami,
buduje veliké stavby budoucnosti,
nového radostného života našeho lidu a země,
vždyť stanuli jsme na prahu doby atomové!

…A ten staletý dub na témže místě stojí, upravili mu okolí,
dali mu novou pěknou zem -
a on šumí dál svou mohutnou korunou na pozdrav všem,
vám, vy dělníci, šoféři, mistři, technici,
vám, vy budovatelé velikého díla budoucnosti, vám díky všem!