“Revoluce - lokomotiva dějin…”
Strojvůdcům jejím sláva!
Co na tom, že protivětry vějí?
Rozdmýchaným jiskrám sláva!

Sláva těm, co v ohni a v mrazu
jak žulový balvan vytrvali,
jak vtělená vůle a rozum,
jak Stalin.

Převalily se sem a tam
švadrony bílých, podobny vichřici…
Stál jako skála sám a sám
Caricyn.

Táhly německé kolony,
ničily ocelí a hladem,
až padly pod krásným, ohromným
Stalingradem.

Mír! Mír natrvalo!
zní světem jeden hlas.
Ty jej střežíš, skálo,
ty, Sovětský svaz.

Dvacáté století rozbilo atom.
Zřítila se Hirošima.
Atom hrozí všem státům.
Což vskutku se rozehřímá?

Že nová válka řinčí kovem?
Že rozbijí Turgajský val jak skořápku?
Sovětský svaze, tvoř pohádky nové:
ať řeka teče pozpátku!

Obrátíme cesty řek
a voda zavlaží pustiny.
Poženem dvacátý věk
ke štěstí světové otčiny!

Stepní větry - zpět!
chceme vědět, ne věřit.
Budujeme nový svět.
Lid jej bude střežit.

Pádí rychlík historie,
bleskne století - semafor.
V revoluci zbytečný je
lesk gloriol a metafor.

Strojvůdce je potřebí,
a tím je ON:
Soudruh, vůdce, bolševik -
Stalin - slovo jako zvon!

Kdo, jak On, po desítky let
na přídi lodi stojí?
Šestinu země pozoruje svět. V boji.

Tam - nouze o práci, stávky, těžko žít.
Tady - práce. Nádherný traktor.
Dějiny tvoří vítězný lid.
Sláva faktům!

Kdo, jak On, po desítky let
jde s lidem a k štítům dějin vede jej?
Jeho jméno - bojující svět:
naděje.

Revoluce! Kdo zastaví vítr prudký,
kdo obrátí běh planet?
Revoluce! Římských zákonů důtky
od Číny k pólu - rozmetáme.

Revoluce! Sedmdesát let
nad světem vlaje Stalinových.
Jak atom rozpadá se starý svět
a rodí se svět nový

Na mé zemi
stojí mohyly,
moji zemi ohně spálily,

v mojí zemi
stříleli do dětí,
na mé zemi
byl Osvětim.

Země hřbitovní,
radostná země! -
Už raší jaro v ní a klíčí sémě!

Hrdá Varšavo,
hrdá Moskvo!
Kdy slzy krvavé v očích oschnou?

Bratrský stisk, vám
od Číny k pólu.
Poslední bitva -
jdem do ní spolu.

přeložil Erich Sojka