|
Tři dny ji vyslýchal, tři noci ji už bil
germánský oficír s metálem na metálu
a soldát spoutané jí ruce mrzačil,
maso jí drásal bič a vláčeli ji v kalu,
leč pevně semkly se rty úzkých, zprahlých úst
a jenom mimoděk pod šlehem utrpení
zaškubla němá křeč a z hloubi zdál se růst
tichounký, těžký vzdech a cukající chvění.
Ponurý oficír jí zachmuřeně děl,
že všeho má už dost. Ta muka jsou jí malá?
Však ještě horší zná, jakých svět neviděl!
Leč, žlutá jako vosk - ona jen mlčky stála.
Ponurý oficír jí s rukou pouta svlék’,
posměšně čest jí vzdal s nedobrým zachechtáním,
hořící doutník vzal a přižeh ohýnek
k bezvládně spuštěné, leč pevné dívčí dlani.
Minuta prošla. Dvě. Nahořklý jemný pach.
Polotma pod klenbou se jím až zalykala.
Sám soldát v rozpacích se v temný koutek stáh’.
Leč, bílá jako zeď - ona jen mlčky stála.
Zas uběhlo pár chvil. A možná - celý věk.
I samo příšeří se hrůzou rozechvělo.
Taktak, že osvětlil třaslavý plamínek
na dlažbách sklepení ležící dívčí tělo.
Germánský oficír usedl za svůj stůl
a chabě sklesnout dal mdlým vyčerpaným rukám.
Vždyť ona mlčela! Ji k slůvku nepohnul
ani ten strašný bol, ni neslýchaná muka!
On znal, že oheň žhne. On znal, že řeže nůž.
Vzal ohně žár i kov a čepel zablýskala.
Leč pevně sevřené zůstaly koutky úst.
a polykajíc krev, ona jen mlčky stála.
Blikavý plamen svěc, který se v očích třás,
roztančil po stěnách přízračné černé stíny.
Tu cítí Germánec, jak rozklepal ho mráz,
jak hruď mu svírá strach a sahá na slabiny.
Hu! Jaký divý běs! A nevěře už v nic,
vrhl se prudce vpřed. Hrůza ho rozehrála.
Slzící svíčku vznes’, ozářil její líc
a jasně v očích čet’: - Ona se nad ním smála!
Nemoha odtrhnout plamínek pohřební
z těch strašných zřítelnic, jež ve tmě žhnou a hoří,
germánský oficír přisedl na zem k ní,
a vzteky bez sebe, ztrnule oslovil ji:
Vše rozhodnuto už. A skončím s tebou hned.
Neskrývám: Podlý strach a hrůza mnou teď třese.
Vždyť ve tvých panenkách já vlastní smrt svou čet’
a nepustím ji pryč! Ta odsud nevymkne se!
Přec tě však prosím: dřív než čepel blýskne níž
pod mýma rukama, rci slovo, aspoň jedno!
Jsme dávní soupeři. Ty však mne pochopíš,
třebaže prosba má směšnou se zdá a bědnou.
Rozvědka donesla, že už od dětských let
tvá řeč vždy bývala plamen a vášeň sama,
slovem jsi dovedla zástupy vésti vpřed
a tím jsi bývala po celé Rusi známa.
A nyní - mlčíš zde. A ani nehleslas.
Já zkusil ostrou zbraň - krev z rány vytryskala,
já do tváře tě bil - a tys mlčela zas,
já sežehl tvou dlaň - a zas jsi mlčky stála!
Trnu, jsem otřesen… a jedno chtěl bych znát:
Kdo ovlád’ duši tvou, kdo učil tě tak pevně
a vroucně hovořit a zas tam mlčky stát?
Řekni mi jenom, kdo? Rci! Pověz! Promluv ke mně!
Proud jasu prozářil stín sklepní temnoty,
ohromné oči dvě jak slunce zablýskaly,
prvně se pohnuly vyprahlé úzké rty,
a z celé duše své pronesla pevně: - Stalin.
|
|
