Mír - to je oráč, jenž ztvrdlou hroudu krájí.
Mír - to je dívčí smích, jenž v bělostném hrdle se tají.
Mír - to jsou kupy písku, nad nimiž si děti hrají.
Mír - toť všechny krásné sny, jež se ti zdají.
Mír - je soumrak v teplém, rodném kraji,
když tma si kleká na znavenou zem.
Mír - tak laskavé se oči usmívají,
ztichneš-li nad Stalina obrazem!

Mír - tak zpívá šťastná matka nad kolébkou,
úsměvem hledíc děcka tváří hebkou,
mír - to krásná budoucnost za naší pětiletkou,
mír - toť dětský úžas, nad vánoční cetkou.
Mír - to husopaska tančí nad rozkvetlou plání,
svým rudým šátkem mává za mizící letkou,
až usne v dáli křídel kolíbání.

Mír - jsme my. A válka - oni.
Na poplach ať zvony míru zvoní!
Ať zvoní, do světa ať zvoní!
O dětech, jež zabity už krví jenom voní.
O slzách, jež matky Koreje dnes roní.
A vítězstvím všech pracujících zpívají ty zvony
a zvoní jasnou budoucností řečí.
Vždyť bude zítra život všech,
byť dnes byl jenom něčí!