|
Když do zátopy kopretin
lehne si děvče rusovlasé,
když louka světly přelévá se,
jak vítr šlehá do travin,
když chci mít hlavu ve květech
a hlavu blízko její hrudi,
když ze snění mne tiše budí
jen její dlouhý, klidný dech,
zaslechnu od šumavských hor
zas kulometný rozhovor.
Nechci mít v básni kulomety!
Já se chci líbat a mít děti!
A jestli tamti nepřestanou,
pak všichni mladí z květin vstanou,
půjdou i děti, co jsou v parku,
půjdou i matky od kočárků,
i havíři, co rvou se s uhlím,
a ne už v básni, ale v rukou
ponese každý kulomet.
A to by hrálo, aby svět,
ten jejich, v stínu lehlý svět
už jednou nezanechal válek!
A ten mír bude!
A děti budou!!
|
|
