Hrot do nebe se zdvih! A s oslnivým leskem
jdou okna dovýše, už jeřáb není tam…
Buď zdráv, buď pozdraven dům nový na Smolenském,
sklem jasným zářící obrovský velikán!

Den májový je dnes,
ty stojíš s hrdostí!
Na stovky střech se svez
tvůj obrovitý stín.
Jsem rád, že svítí tak
tvá stavba do oblak,
jsem vděčen každému,
kdo o zítřku tu snil,
k portálu zlatému
kdo erb tu připevnil.

Vám, inženýři, dík, vám, architekti, díky,
vám, zedníci, můj dík, za stavbu obrovskou!
Jsem nadšen fasádou, jsem hrdý na dělníky,
jež proslavili lid odvážnou prací svou.
Jak bylo překrásně onomu dělníkovi,
jenž dělal na špici už práci poslední,
tam bylo vidět vše, tam spatřil život nový,
uskutečněný plán, budoucí naše dny.
Jak rozhlížel se tam rozrušen pomyšlením,
že jemu patří vše, kam pohled svůj teď zdvih,
že v smělé budově tak pevně ztělesněný
je názor světový všech lidí sovětských.
Co vzroste, myslel si, na novém staveništi,
kde člověk sovětský zas bude tvořit dál.
A dům nám vypráví o šťastných dobách příštích,
ten obr-velikán, jenž čapku-věž si vzal.
Dům v čtvrti arbatské každému dneska poví,
co dovede náš lid, čím zabývá se rád,
jak zacházet chce s kamenem a s kovy
a do čeho chce zisk své práce ukládat.
Hle Moskva - odtud je i volžské břehy vidět,
most přes Dunaj i Amu-Darji svit…
Říkají v Koreji, ve Vietnamu lidé:
“Až vyhrajeme boj, tak budem také žít!”
Jak kdyby slyšel sten a střelbu v dálném boji,
rozhodnut za vinu potrestat zlosyny,
dům hledí shora v dál, jak žalobce tu stojí,
jenž vidí do očí paličů zločinných.

Svou krásou jasně sviť!
Dnes první vítáš den!
Teď přijmi k sobě lid,
buď prací naplněn,
chtěj lidem rozumět
a dodávat jim sil,
tak jako tvůrčí vzlet,
jenž tebe vytvořil.

přeložila Olga Svobodová