Soubor písní a tanců Rudé armády cestoval po zemi, pořádal koncerty v letních táborech a poskytoval tak pomoc rudoarmějské tvořivosti. Vojáci a velitelé znali už náš nevelký skromný kolektiv, který se tehdy skládal z 25 až 30 členů.

A potom, bylo to roku 1933, vystupoval náš soubor na slavnostní večeři v Ústředním domě Rudé armády. V sále byli přítomni vedoucí strany a vlády.

“Chce si s vámi pohovořit soudruh Stalin,” řekli mi po závěrečném čísle našeho programu.

Josef Vissarionovič srdečně poděkoval souboru za vystoupení a zavedl řeč na to nejhlavnější, na nejožehavější otázky našeho souboru.

“Musíte doplnít svůj repertoár lidovými písněmi,” řekl.

Řekl jsem otevřeně soudruhu Stalinovi o našich pochybnostech. Představovali jsme si, že když je náš soubor vojenský, musí zpívat vojenské písně. To sice omezuje naši práci, ale rozšířit její kruh jsme se báli.

“Nebojte se,” řekl naléhavě soudruh Stalin. “Využijte co možná nejvíc lidové písně. Zahrňte do svého repertoáru i nejlepší klasická díla. Máte k tomu všechny možnosti.”

Toho večera jsme opouštěli budovu Ústředního domu Rudé armády radostní a okřídlení. Souboru písní a tanců Rudé armády se otevřela nová cesta.

… V posledních letech jsme měli možnost nejednou vystupovat na recepcích v Kremlu a na slavnostních představeních ve Velkém divadle. Jednou jsme zpívali v Kremlu “Volžskou burlackou”:

V zeleném rozkvětu máje
na břehu řeky Volhy
vlekou plachetnici z kraje
mládenci a starci mdlí.

A dokud do hrudi budou
řezat lana lodice,
matka Volha pěnou rudou
nepřestane bouřit se.

Ne, ne lodice s plachtami,
než s řetězy na nohou
život svůj si vlekou sami
a uvléct jej nemohou.

Po představení si mě zavolal Josef Vissarionovič.

“Skvělá píseň,” řekl, “ale cosi v ní chybí.”

Zvedl hlavu a usmál se

“Vy jste skladatel. Přemýšlejte!”

Když jsem se vrátil po koncertě domů, sedl jsem si ke klavíru a několikrát jsem si zahrál píseň, zamyslil se nad textem a zkoumal jsem způsob provedení. Ano! Soudruh Stalin měl úplnou pravdu. Chyba je v obsahové gradaci textu. Druhou sloku je třeba přeložit na konec. Jak to, že jsme si toho nevšimli sami? Vždyť to dává písni hned nový, vysoký rozlet a umožňuje vést ji stálým stupňováním k finale!

Opravili jsme text i přednes a “Volžská burlacká” zazněla s takovou silou, jakou jsme v ní ani nečekali.

Na jistém koncertě uslyšel soudruh Stalin náš přednes oblíbené písně “Vypřahejte, chlapci, koně”. Zpívali jsme ji v pochodovém tempu.

“Mám dojem, že by ji bylo třeba zpívat pomaleji,” řekl Josef Vissarionovič.

A zřejmě zpozoroval v očích spolubesedníka otázku a dodal prostě: “Vždyť je to stepní, široká píseň.”

V repertoáru souboru je mnoho čísel, která jsou v naší paměti navždy spojena s kritikou a názory soudruha Stalina. K XVIII. sjezdu strany jsme připravili “Píseň o zemi” podle slov Lebeděva-Kumače. Soubor ji přednesl na koncertě v Kremlu.

“Až skončíte program, zazpívejte tuto píseň ještě jednou,” poprosil soudruh Stalin. “Ale zkuste zpívat slavnostněji, jako hymnu.”

A Píseň o zemi, opakovaná už nikoliv v původním pochodovém tempu, byla objevem pro samého jejího skladatele.

(A.V.Alexandrov, Pravda, 19. prosince 1939)

A teď už nezbývá, než se dát do zpěvu, či poslechu. Při těchto písních zapomeneme na únavu po třicetikilometrovém pochodu, jimi budeme začínat své kulturní besedy a hodiny politické výchovy, zazní na cvičišti, na pochodu i v učebnách, v kulturních světnicích, při odechu, za výcviku a na podiích Soutěže tvořivosti.

A ať učí nenávisti i lásce. Nenávisti k těm, kteří kazí svět a nechtějí slyšet píseň míru. Lásce k těm, kteří ho svýma rukama stavějí a chrání.