Ten den v redakci deníku Rovnost byl stejný jako dny předcházející. Byl podzim roku 1945 a město se jen zvolna a těžce probouzelo k pravidelnému životu. Ještě pociťovalo rány, které mu způsobila válka, ještě bylo na mnoha místech ochrnuto. A přece už rozbité továrny se plnily dělníky, kteří milovali svoji práci a pro ni si rychle stavěli a budovali nové dílny.

,,Roztočíme kola továren," říkali dělnici a dávali rozbombardovanému městu nový život.

Ten den v redakci deníku Rovnost byl stejný jako dny předcházející. Bylo k desáté hodině dopoledne, když z místnosti sousedící s kanceláří šéfredaktora vyšla na dlouhou, úzkou chodbu soudružka sekretářka. Rychlým krokem kráčela z jedné redakční místnosti do druhé a v každé přítomnému soudruhu redaktorovi řekla stejná slova:

,,Redakční schůzka."

V několika minutách oběhla všechna oddělení redakce, v několika málo minutách první zasedla na židličku v místnosti šéfredaktora a položila si na kolena blok na poznámky. Redaktoři se zvolna scházeli. Usedali kolem malého čtverhranného stolu, zapalovali si cigarety a přitlumeně mezi sebou hovořili. Soudruh šéfredaktor si prohlížel poslední vydání novin a v okamžiku, kdy do místnosti vstoupil poslední soudruh redaktor, pozvedl oči od novin a řekl:

,,Soudruzi, vítám vás na dnešní redakční schůzce."

Redaktoři ztichli a nad jejich hlavami se vznášely, zvolna ke stropu stoupaly obláčky kouře.

Soudruh šéfredaktor mluvil. Hovořil o posledním vydaní novin, upozorňoval na chyby, které se v novinách objevily, tu pokáral, tam zase pochválil a potom přešel k přípravě nového čísla Rovnosti. Redaktoři oznamovali, co připravují do příštího vydání novin. Mluvil redaktor hlídky hospodářské, zemědělské, kulturní, hovořili redaktoři, kteří měli na starosti zprávy domácí a zahraniční, každý z přítomných přišel se svou troškou do mlýna. Noviny byly hotovy v hlavách. Za chvíli se redaktoři rozejdou, aby svoje plány a schválené návrhy uskutečnili, aby jim dali podobu novin. Napíší články, zprávy, které přišli do redakce, upraví je, soudruzi v sazárně je vysázejí, metéři je, jak se v novinách říká, zalomí do stránek, korektoři je důkladně pročtou a opraví v obtazích, takto opravené stránky se odlijí z olova ve strojovně a velký stroj, kterému se říká rotačka, vytiskne desítky tisíců výtisků novin. V expedici je označí adresami, svážou do balíčků, auto s novinami co nejrychleji zajede na nádrží a vlaky rozvezou noviny do všech měst a vesnic. Opravdu krásná, dobrodružná a zajímavá je práce při tvoření novin.

Redakční schůzka se pomalu končila. Všechno bylo probráno k přípravě nového čísla a teď přišli soudruzi se svými návrhy.

A teď se také přihlásil soudruh redaktor, který již po několik dnů promýšlel svůj návrh a mohl jej teď říci. Zvedl ruku, a když soudruh šéfredaktor pokynul hlavou, řekl:

,,Přimlouvám se za to, abychom v naší Rovnosti věnovali část místa dětem. Ještě v žádných novinách nemají rubriku pro děti. Ať jsme první! Přitom se hlásím, že za tuto část našich novin budu odpovídat, že se budu snažit, aby se dětem líbila, a navrhuji dále, abychom hned hovořili o tom, co budeme dětem psát."

Na malou chvíli zavládlo ticho. To všichni soudruzi redaktoři přemýšleli a potom se ozval první:

,,Myslím, že je to správný návrh. Buďme první, kteří věnují část novin dětem." Všichni souhlasně pokyvovali hlavami.

,,Správně," řekl soudruh šéfredaktor, ,,připravme si však hned plán pro tuto dětskou rubriku!"

,,Vím, o čem bychom mohli psát," řekl soudruh, který přišel s návrhem rubriky pro děti. ,,Lépe řečeno, nechť nám děti samy píší. Představoval bych si to tak, že bychom je vyzvali, aby nám napsaly vzpomínky na dny, kdy je osvobodila Rudá armáda. Byla by to anketa pro děti, nazvaná ,,Jak mě osvobodila Rudá armáda". Děti mají jistě mnoho zážitků z těch slavných dnů, ať nám je napíší a nakreslí. Dále navrhuji, aby náš redakční malíř namaloval hlavičku pro tuto rubriku věnovanou dětem. Myslím, že by se mohla jmenovat ,,Rovnost dětem". To je vše," končil redaktor.

Všichni soudruzi přemýšlivě pokyvovali hlavou.

,,To uděláme," ozvaly se hlasy, ,,to je dobrý nápad." -- ,,A hned příští neděli," dodal další hlas. A to znamenalo, že se návrh líbil a že jej všichni schválili.

Redakční schůzka byla skončena a potom šlo všechno jako drátkách. A již příští neděli se v Rovnosti objevilo toto oznámení:

Děvčata a chlapci

Konečně se dostalo také na vás. ,,Rovnost", noviny vašich rodičů, vám ještě v tomto roce přinese milé překvapení. Co to bude, ptáte se? Nebudeme napínat vaši zvědavost. ,,Rovnost" vám na svých stránkách uvolní místo, které bude vaše. Zveme vás všechny ke spolupráci na oné části našich novin, která se bude jmenovat ,,Rovnost dětem". A abyste se mohly ihned pustiti do práce, vypisujeme pro všechny děti, malé i velké, chlapce i děvčata, soutěž o nejlepší vyprávění na námět: ,,Jak mě osvobodila Rudá armáda". Jistě si vzpomínáte na vzrušující a slavné dny, kdy stateční a vítězní sovětští vojáci -- rudoarmějci -- hnali před sebou poražené hitlerovské vojáky a osvobozovali naše kraje, naši vlast. Táhli vítězně od města Stalingradu (podívejte se na mapu, kde leží!) až do Berlína v Německu. Na svém hrdinném pochodu osvobodili i vás, české děti. Nebýt rudoarmějců, bylo by bývalo s námi všemi velmi zle.Vzpomeňte si na den, kdy jste po prvé spatřili vojáka Rudé armády. První rudoarmějec ve vašem městě nebo vesnici znamenal vaši svobodu a život, životy vašich rodičů a nás všech.

Vzpomínáte si, kdy to bylo a jak jste u vás vítaly svoje zachránce? Jistě mnozí z nich vás vzali do náruče, jenom na chvíli, na chviličku, aby si tak připomněli svoje děti.

Chcete nám o těchto slavných dnech něco napsat? A ovšem také nakreslit? Jistě se vám líbili usměvaví rudoarmějci s pěticípou hvězdou na čepicích. Dovedete nám je také namalovat? Víme, že ano a že nám dovedete o nich napsat mnoho pěkného. Nuže, s chutí do práce.

A potom všichni soudruzi v redakci netrpělivě čekali. Napíší děti, nenapíší? A jestliže napíší, bude to pěkné? Budou se moci tato vyprávění otisknout? tak čekali první den a zvědavost v nich vzrůstala. Čekali druhý den, čekali třetí den a stále nic. Až čtvrtého dne se objevili první dopisy dětí a od toho dne jich listonoš denně přinášel pěknou hromádku. Vyprávění i obrázky. Děti psaly o svých zážitcích z posledních dnů války, o tom, jak se poprvé setkaly s prvními rudoarmějci, kteří přinesli svobodu, bezpečí a mír. Už z prvních vyprávění bylo možno poznat, že děti dovedou psát, že píší rády o statečných sovětských vojácích, o své velké lásce k nim, k jejich zemi, ke slavnému Sovětskému svazu.

Z dopisů bylo možno poznat, že děti milují soudruha Stalina, vojevůdce velké Vlastenecké války, v níž všichni občané Sovětského svazu ukázali celému světu, jak milují svoji zemi, kterou svými oběťmi a svým hrdinstvím uhájili před nepřítelem, před nacisty, které zahnali až do Berlína a tam porazili.

A tak Rovnost začala otiskovat vyprávění dětí, které krasopisně, někdy i méně krasopisně psaly o svých vzpomínkách na dny osvobození. Neděli co neděli se v Rovnosti objevila tato dětská vyprávění. O čem děti psaly? Přečtěme si jejich vzpomínky.

Bylo to v pátek 27. dubna o půl třetí odpoledne, když první oddíly Rudé armády vnikly do naší vesnice. Dnes se nám zdá, jako by to byl všechno se. Na den, kdy vlály prapory Československa a na čestném místě prapory rudé, nikdy nezapomenu. To první překvapení a radost se nedají ani popsat. Dlouho jsme čekali na Rudou armádu, že přijde od Letonic nebo od Rousínova, a zatím poslové svobody přiletěli od Slavkova, přes kopec Urbánek a zahradami do našich stavení.

Již ráno v ten velký den ostřelovalo ruské dělostřelectvo kraje našich vesnic. Snažili se vypudit zbytky hitlerovské armády, která měla kolem vsi rozestavěna děla a kulomety. Byla jsem s maminkou ve sklepě. Tatínek za stodolou pozoroval postup rudoarmějců a maminka ve sklepě došívala československý prapor. Otec přicházel chvílemi za námi, aby nás potěšil. Když byla střelba nejprudší, byly jsme s maminkou ve sklepě samy, otec se pro velkou střelbu nemohl za námi dostat. Když střelba ustala, vrátil se za námi.

Ve vratech našeho domu si postavili Němci kulomet, který nás velmi strašil, ale za chvíli jsme slyšeli, jak někdo bouchá na dveře stavení. Otec myslil, že jsou to Němci, ale mezi dveřmi stáli sovětští vojáci s napřaženými bodly. Byli to chlapci mladí, pot se jim lil z čela, země se pod nimi třásla. Občerstvení, které jsme jim podali, přijali a běželi dál se slovy:

,,Kde germán?" Ale Němci, ti utíkali, že je nebylo možno dohonit.

Na noc se ubytoval u nás velitel prvních linií a v jedné světnici byla zřízena telefonní stanice. V rotě byl třináctiletý vojáček, kterému fašisté zabili rodiče. Večer ho kapitán přivedl ke nám a já jsem s ním musela tancovat a dát mu hubičku. Ivan se styděl a já také, a proto jsme to museli opakovat a kapitán měl z toho velkou radost. Na památku jsme musela dát Ivanovi svoji fotografii. Tři dny jeli noví a noví vojáci naší vesnicí a nám se zdálo, že jezdí pořád dokola, tolik jich bylo a všichni nadšení a veselí, letěli jako sokolíci osvobodit další města a vesnice naší domoviny. Budeme na ně vždy s díkem vzpomínat, neboť oni nám přinesli svobodu. Ať žije Rudá armáda a její velitel generalissimus Stalin!

Květa Kučerová, dvanáctiletá z Němčan