Každý den slyšíte domma, ve škole i v rozhlase o Nové Číně. Vybrali jsme pro váz z časopisu sovětských dětí, MURZILKY, vyprávění našeho starého známeho, skvělého letce Ivana Kožeduba, o němž jste se dočtli v 10. čísle, o jeho návštěvě v Číně. Čtěte pozorně, přečtěte si toto vyprávění také ve škole!

Brzy budeme v Číně!

Poslední stanice naší dlouhé vzdušné cesty, ulan-batorské letiště, je dalako za námi.

Letíme v mracích.

Letadlo stoupá a nyní se pod námi toulají šedá, rozmarná oblaka. Konečně pruh mračen skončil a my se vynořili na průzračné a čisté nebe. Ltadlo letí dosti nízko. Zvědavě se díváme dolů.

Hle, Čína, nedozírná, starobylá země!

Pod námi se objevuje nesčíslné množství hliněných fanz (čínských obytnývh domků z hlíny), tu a tam se protáhly nitě zavlažovacích kanálů, je vidět čistotné zahrady i rýžová pole zalitá vodou.

Pekin nás uvítal radostně. Jen jak utichly motory letadla, přišel k nám vstříc zástup lidí. Vpředu s velkými kyticemi běžely děti s jasně červenými šátky na hrudi -- čínsští pionýři. Ke mně přiběhlo děvčátko s velkou kyticí a rozběhnut se mi i s květy vrhlo do náručí.

Zvedl jsem je vysoko na rukou a ono hlasitým, radostným hlasem vykřiklo:

"Ať žije Stalin!"

Přišli překladatelé a já se seznámil s dívenkou. Říkali jí Chej-ni. Její otec je letec jako já. Velmi dlouho bojoval na frontě.

Chej-ni v době války rovněž neseděla se založenýma rukama. Často po boji ona i její druzi sbírali nábojnice od patron. A když bylo zvlášť těžko armádě, čínští pionýři přinesli na svých hubených ramenou k linii fronty potravu a bojové zásoby.

Druhý den po našem příjezdu do Pekinu setkali jsme se s čínskými pionýry na jednou z hlavních náměstí města. Ohromné náměstí bylo přeplňeno dětmi. A všechny vesele hovořili, smály se, zpívali písně. Zdálo se, že není možno utišit tento mnohatisícový zástup dětí. Ale my, členové sovětské delegace, musili jsme se podiviti, jak po nadšeném uvítání nastalo bezdeché ticho.

Děti se s velikou pozorností zaposlouchaly v každé naše slovo.

Potom jsme sestoupili s tribuny a pionýři nás obstoupili velikým prstenem. Uprostřed nich byla moje stará známá z letiště, Chej-ni. Pozdravil jsem se s ní a oslovil ji jménem. Dívenka trochu zčervenala a zvolala, ovšemže s velkou námahou: "Buďte zdráv, soudruhu Kožedube!"

Potom ještě více zčervenala a prosebně pohlédla na tlumočníka. Tlumočník, mladý čísnký student, se široce usmál a řekl: "Dobře, velmi dobře, Chej-ni!"

Pionýři nás doprovodili k letadlu. A každý nám chtěl býti nejblíže, každý se chtěl bajednou na něco zeptat. Zajímalo je všechno, všechno o Sovětském svazu. Ptali se nás, jak se učí pionýři, jak odpočívají. Je třeba říci, že čínští pionýři se skoro bez výjimky učí dobře.

Než se mnou Chej-ni rozešla, vzala list papíru, namočila štěteček do tušw, pečlivě očistila papír a napsala rusky: "Stalin". Pak se vrátila ke mně a řekla, že jakmile bude veliká, jistě se naučí rusky a přijede k nám, do Sovětského svazu.

Pobyli jsme v Číně celý měsíc. Byli jsme v různých krajích této ohromné země. Viděli jsme Pekin -- starobylé hlavní město Číny, s jeho pohádkově krásnými chrámy, rozmarnými stavbami věží, umělými jezery.

Videli jsme Tan-Cin, město mnohapatrových budov.

Viděli jsme mnoho jiných měst a vesnic. Ale tím nás Čína nepřekvapila. Překvapila nás, jak pracuje, jak radostně žije. tady žijí všichni velikým pracovitým životem. I profesor, oblečený jako prostý zedník v bluzu a kalhoty modré barvy, generál s tváří prostého vojáka, i student -- syn dělníka, i žák pionýr.

V Šangaji jsme viděli vojáky čínské lidové armády. Mladé, opálené, s rozzářenými mužnými, vážnými obličeji. Šli širokým proudem a zpívali "Píseň o Stalinovi".

Hle, opět pekinské letiště! Odlétáme zpět do Sovětského svazu. Doprovázejí nás naši přátelé, čínští soudruzi. Opět, jako při příletu, jsou vpředu pionýři. Mnozí z nich drží v rukou živé holubice.

Holubice -- to je znamení míru.

Je čas se rozejít. Obstupují nás se všech stran dospělí i děti. Všude vidíme přátelké tváře.

Neočekávaně mě někdo zatahal za rukáv. Ohlédl jsme se. Přede mnou stála Chej-ni. V rukou držela holubici. Holubice měla na krčku ručně zrobený papírový kroužek., na kterém bylo neumělou dětskou rukou napsáno rusky i čínsky: "Stalin -- mír! Mao Ce-tun -- mír!"

Pak dívenka vzala holubici, mocně se rozmáchla a pustila ji vzhůru. A hle, k holubici, kterou vypustila Chej-ni, připojili se ještě desítky holubic, které vypustili ostatní pionýři při společném volání dopělých i dětí:

"Ať žije Sovětský svaz!"

"Ať žije mír!"