Těžko je psát dnes fantazie.
Začalo to už předloni.
Napíšeš, a než vydají je,
skutečnost už je předhoní.

Dívám se večer do vesmíru.
Raketa, bleskem letící,
blíží se jako posel míru
tam, k tajemnému Měsíci.

A najednou se nějak zdá mi:
vidím tam skály, údolí.
Měsíc je dnes jak starý známý,
co jsem s ním chodil do školy.

Povídá: “to si líbit nechám,
takhle raketa vypadá!
ty z USA často spadnou někam
velrybám v moří na záda.

Jen račte pokračovat dále,
ať jeden dlouho nečeká!
Už věky čekám vytrvale
jen na prvního člověka

Kdo na mé půdě první stane,
kdo první vesmír dobude?
Něco ti řeknu, hochu! Bane,
ten žvejkat gumu nebude.

Více o mírovém dobývání Měsíce viz Autogram na rubu Měsíce