Byla mně sotva čtyři léta…
Ta doba je už dávno minulá
když zem se hrůzou bitev chvěla,
obloha kovovými křídly temněla.

Otec vypráví mi často,
jak přítel sklepy dřevem podbíjel;
v střel dešti řítily se domy,
a mnohý známý domů nedošel.

Lidé šílíce žalem nad hroby svých blízkých
o spásu prosili - stále marněji.
K východu slunce zraky obraceli
a v záři narudlé hledali naději.

Však pojednou jak zázrak sám
dny májové oblohu sluncem zalily
a bohatýři plni pohádkových kouzel
si v ulicích šeříkem tanky zdobili.

Tu na jemné síťce let a dětské paměti
se rýsuje mi jeho milá tvář,
a velká hvězda v pruhu na rameni
třpytí se vzpomínkou jako svatozář.

Je těžko vyznat můj cit té doby,
vždyť děckem malým přece byla jsem.
Vím však, že bohatýr ten slavný
přinesl onen rozjásaný den.

Byl generál. Tak mluví snímek
a řádků pár, jež pro vzpomínku zbyly.
Já dechem války ožehnutý kvítek.
Však přátelstvím jsme srdce roznítili.

Maminka vypráví mi o tom
jak z postýlky mne do náruče bral.
Já s hvězdou na rameni jeho jsem si hrála,
on zpíval mně - na rukou kolébal.

Říkal prý: “To hvězda je mojí země.
Ta světlo rozžehla na cestu, kterou jdem.
Však hvězdy, které dětem svítí v očích,
ty přivedly nás z daleka až sem.”

Když slza skanula mu do mých zlatých vlásků -
on bojovník se za ní nestyděl.
Dál choval mě jak svoje vlastní dítě
i když pro slzy už dávno neviděl.

Tak znám ho více jenom z vyprávění,
jež s každým májem ožívá jak květ.
Však jeho náruč hřejivou a měkkou
tu budu cítit ještě mnoho let.

A fotografie jež zbyla na památku?
Ta půjde se mnou celým životem,
Bude se dědit jednou z báby na vnoučata
a potom bude patřit dětem všem.