Na pole jde matka s kloučky: - Jen se čiňte, děti, nu!
Vyplejeme len pěkňoučký,
posvačíme ve stínu.“

S matkou plejí, čas jim letí,
v poli blízko rodné vsi…
O životě krásném děti
písně prozpěvují si…

Skupinářka z pole zprava
s úsměvem se blíží k nim:
- Jen se čiňte, děti, nu!
Děti pomáhají? Sláva,
matko, pomocníkům tvým!“

A děvčata plejí kolem,
zpívají si od srdce,
u cesty ční topol z pole,
plují mráčky lehounce…

Píseň spustí dětské hlásky:
- Jen se čiňte, děti, nu!
Chvalně len náš bude znám!
Obraz v plátno všijem z lásky,
uvidí jej Stalin sám!

Na obraze snop a klasy…
Vždyť nám Stalin ukázal,
jak žít šťastně po vše časy,
když vetřelce zpátky hnal.“

- Jen se čiňte, děti, nu!
Nu tak, děti,“ řekla matka,
„dopřejte si chvíli klid.
Práce dost i doba krátká,
ale čas je posvačit.

Zde je chléb i trochu sádla…
Ba, ta píseň neznámá
rovnou do srdce mi padla,
samá dobrá slova má.“

„Jenže“, děti starost mají,
„má-li se len k světu mít,
měl by, aspoň jako v máji,
deštík pole pokropit!“

Zdvih se vítr, chladem čiší,
tyrkysem se nebe tmí.
Dětem zdá se: slova slyší,
z vichru hlásky zašumí.

- Jen se čiňte, děti, nu!
Svlažím tě!“ zní hlásek v mračnu,
- Jen se čiňte, děti, nu!
Vzrostu!“ odpoví mu len.
„Zesílím a růsti začnu,
modrým kvítkem ověnčen.“

A tu děti vpadnou rázem:
- Jen se čiňte, děti, nu!
Jen houšť, mráčku! Růst chce len!
Z hedvábí ať na obraze
krásný věnec vyšijem!

Mamko! Slyšelas ta slova?
Nebo jsme se mýlili?“
Matka v náručí je schová:
- Jen se čiňte, děti, nu!
Ba, už sprchne za chvíli!“

Nu co, topol, ten dá střechu…
Kavky vzlétly do oblak…
Deštík pleská bez oddechu,
tančí - panečku, a jak!

Řekne déšť: - Dost vláhy v poli!“
Len však prosí: - Ještě dej!“
A hlas dětí zahlaholí:
- Jen se čiňte, děti, nu!
Blaho vlasti v srdci měj!“

A pak spustí dětské hlásky:
- Jen se čiňte, děti, nu!
Chvalně len náš bude znám!
Obraz v plátno všijem z lásky,
pozná se v něm Stalin sám!“

1949

Ocel a něha: výbor z poesie

přeložil Kamil Bednář