Bouřlivý traktor ztichl ve tvých dlaních
na velkém dvoře strojní stanice.
První jsi vyjela a poslední se vracíš
s očima lesklýma jak černá zornice.

Zdravím tě, ženo, v modré kombinéze,
provoněná jarním větrem a olejem.
Teď jako kdyby s tebou na dvůr vjela
široká, těžká, rozoraná zem.

Už se jí nelekáš a necítíš k ní zášť,
jako když sloužilas před lety ve dvoru.
Teď už tě nedusí, teď letíš jako pták
přes pole družstevní na hřmícím traktoru.

Teď jedeš přest lány, svobodné, bez mezí,
z kterých už boháči ujídat nemohou
chléb lidem v pastouškách, děvečkám ve stáji
a nuzným bezzemkům pod širou oblohou.

Teď jedeš ve slunci a vítr pročesává
tvé vlasy smolnaté hřebenem ohnivým.
Teď jedeš zítřkům vstříc, o kterých se ti zdává,
když večer usínáš znavena vítězstvím.

Proto jsi přišla, jak jedna z prvních žen,
sem mezi soudruhy do strojní stanice,
kde v bouři traktorů se rozezpíval sen
o příštím životě družstevní vesnice.

Proto jsi přišla a nedala ses zlomit,
i když se smáli ti, i když ti škodili.
V pěsti jsi svírala dvacepět černých koní,
za tebou padaly hektary obilí.

Za tebou vstávala ze spánku celá zem,
lidé tě slyšeli a okna otvírali.
A přišly zástupy mladých mužů a žen,
aby tak jako ty minulost přeorali.

Zdravím tě, ženo v modré kombinéze,
zdravím tě, rozesmátá údernice.
Připíjím na zdraví tvé síle a tvé něze
a všem, kdo za tebou jedou teď na vesnice.