Svou rukou smělou dnes my již ne snad bezejmenní
svou rukou neumělou píšeme tátovi - Juranovi.

Co písmeno - to velký dík je veršem tobě psaný.
Co slovo - to ruky stisk náš soudruhu milovaný.

Dnes život Tobě píše sedmdesátku. Číslo bojem plamenné.

Co začals, novým dechem dýše, je revolucí zrozené.

Nuž tedy slevači, který jsi nejen ocel tavil
a v léta jinačí zrození své vždy různě slavil,

ať společně již s dělníky, i kruhu rodinném,
v čele stávkující fabriky i s poslaneckým mandátem

Ať nezaměstnaným jsi byl, ať do žaláře vsazen.
Horníky nikdy nezradils a žils Sovětským svazem.

Dnes sedmdesát let slevači Jurane ses dožil,
svou práci a mládí vzlet do rukou strany vložils.

Dnes místo květů kytice, jež za pár hodin uvadne,
ruce Tobě tisknouce víme, že láska k Tobě nezhasne.

Zde ruka starší ženy, zde teplá dlaňka dítěte,
zde mozol muže v dlaň vražený, zde ruka jinocha a děvčete.

Zde tento stisk, já dělník do těchto veršů vložil,
a pusu sladkou jako med, bys dalších roků nám ses dožil
do příštích budoucností let.