Po hřebenu Železných hor jdeš-li na úpatí,
na vše rázem zapomeneš a zůstaneš státi.
Znals to tady, to je pravda, ale teď jsi vedle,
byly tady, ale nejsou pěkné mladé jedle.
Na místě jich vidíš haldu ve dne v noci růsti:
“Jo, jo!” - povzdechneš si, “už toho mám dosti!”

Jen se neděs a buď klidný, ušlo ti to čistě,
než ses nadál, vyrostlo tu pracoviště.
Tam, kde dříve stály stromy, mlází, keře,
na tom místě jako hrady - stojí vrtné věže.

Drozda už zde méně slyšíš, zato víc motory,
všechno je zde prajinačí, i lid jiné letory.
Díváš-li se na ně chvíli, vidíš samou práci,
hrome, to snad nejsou lidi, to jsou skalní draci!

Za tu chvíli, co se díváš, nechceš očím věřit,
ano, můžeš - i kdo jiný - síly s nimi změřit.
Tady není žádný pardon ani patálie,
my se můžem pustit vrtat i do Albanie.

Půjde-li to takhle dále jako to šlo dosud,
pak můžeme klidně každý věřit v dobrý osud.
Nediv se už, ani nemrač, milý náš poeto,
pojď a v dlaň si plivni s námi - a půjde to!

A až tady ukončíme, půjdem jinde k cíli,
náš úděl je jenom jeden - dělat samé díry.
Starosti tvé ani tlachy nejsou vůbec nutné,
direktivy k naší práci chodí z Hory Kutné.
Tak a už dej pokoj klevetivým svým ústům,
a až velké skandování budeš slyšet - to je: “Sláva Sovoluskům!”