Měl by to být hymnus, zároveň prostý verš
o práci lidských mozků a rukou -
ale já vím
na břehu srdce svého vystavím
vzpomínku, vzdorující všem nárazům
osudových chvil.

Vzpomínku, podobnou překrásným
obrazům
s nimiž jsi zde zbyl
když hmota v pevný tvar se
proměnila
a vlna divoké řeky se v marném útoku
nad přehradní zdí roztříštila jako svět starý.

Teď - tisíců občanů pýcha
voní zde a dýchá
modravými jary,
směje se vichrům, mrazům a povodním

• ale já vím,

teď života proud mi přehradou šumí
a o břehy bije.
Naslouchej, tvé srdce porozumí
co je v ní síly, odvahy a energie
naslouchej, však raději jdi
až na ta místa, kde z hmoty
a myšlenek slita
práce rukou tě vítá
v tichu nad vodami za dne i za šera.

Má vzpomínka je růže hozená
do hlubin jezera.