Když já jsem byla malá
jinačí býval svět.
Jedno jen bych si přála,
by nevrátil se zpět.

Tenkrát páni vládli
a dělník jen hlad měl.
Z práce hned vyhodili,
kdo se jim neklaněl.

I moje matka často
bývala bez práce.
Ani kus chleba nebyl,
natož koláče.

Vždycky, když jsem si lehla,
bych zaspala svůj hlad,
krásný sen hned mi dala
královna noci zdát.

A zdálo se mi o tom,
jak víla spanilá,
mávnutím svého proutku
zem celou změnila.

V ní nebylo víc dětí
bledých a hladových.
Slyšeti bylo všude
jen šťastný jejich smích.

Žádný muž ani žena
nebyl tam bez práce.
K obědu měli maso,
k snídani koláče.

Nebylo tam chudáků,
však ani bohatých.
Všichni se měli rádi,
v tváři jim sídlil smích.

I ptala jsem se víly,
zda chtěla by k nám jít.
Tím svým kouzelným proutkem
i nám zem proměnit.

Tu ke mně promluvila.
Jak krásný měla hlas
kouzelná ona víla,
když hladila mi vlas.

“Já jmenuji se PRÁCE.
A ten, kdo má mě rád,
i bez proutku si může
zem šťastnou zbudovat.

Musí však mnoho umět,
ne jenom hubovat.
Musí si umět vládnout,
i dobře pracovat.

Až naučí se každý
zájmy své země klást
nad svoje zájmy vlastní,
tvá šťastná bude vlast!”

Tož, pojďme svorně všichni budovat lepší svět, v němž dělník pánu nemá už víc co závidět.