Po široké stepi rychlý koník letí,
čtyři týdny běží, konce neviděti.
Široká je země, rozvlněné lány,
tam kde meze jsou už dávno rozorány,
kde se klasy vlní jako voda Něvy.
Od božího rána jasné zvoní zpěvy
dívčin černookých, štíhlých jako laňky.
To do polí vyšly švarné Moldavanky,
pokosené klasy domů posvážely.
Vyšly na Moldavě, vyšly na Kubáni,
celá země sváží pokosené lány,
s pole domů veze, vesele si zpívá,
chladná rosa padá, už se připozdívá…

Do večerů jasných modrá Rus se halí,
poslední už snopy s vozů poskládali.
Nad kolchozem širým noc se snáší bílá,
jako by se v mléce máta rozpustila,
po ovoci voní, hvězdy sype s nebe.
Na vozíku ke vsi harmonika jede,
harmonikář mladý, sokol s hvězdou rudou…
Už mu s vozu dolů harmoničku vzali,
děvočky se sběhly, chlapci přichvátali,
matky Matreny a děti, starci bílí,
už se v kole točí, už se roztančili…

Na kolchozním sadě, pod košatým stromem
sedí agronomka s mladým agronomem.
Sedí oba vážně, o práci se baví,
kolik dobrých věcí dneska udělali,
co je třeba zlepšit a co uděláno,
za třpytu hvězd soudí: bude krásné ráno.
Za ruku se berou, mlčí, větve šumí,
na kolchozu v dálce zazpívali dumy…
Po vysokém nebi hvězd je obsypáno.
Požehnaný zítřek, který ze tmy vstane,
píši do ní pozdrav zemi milované…