|
Odcházím, drazí soudruzi, nadešel mého odpočinku čas.
Měl jsem vás i naši práci rád,
tak jako každý,
každý jeden z nás.
Už neuslyším táhlé písně rotujících triodinek
ani vztekle syčící a sršící jekot autogénu;
smějte se, soudruzi, já však na vás těžko -
těžko zapomenu…
Já bok po boku s vámi stavěl nenasytné
uhložravé molochy.
Ta gigantická bijná srdce
naší nové epochy.
Až jednou s knihou na klíně
užívat budu zasloužený klid,
vaši práci radostnou mě připomene
žárovky jasný svit.
Vždyť je to naše turbína,
jež dává světlu mému sílu!
Proto volám potěšen:
“Děkuji, soudruzi,
buď čest vašemu dílu!”
|
|
