Když vidím dneska děti, pionýry,
jak ony Sovětský svaz znají,
jak ony azbuku už píší na papíry,
na rudoarmějce vzpomínají -
pokaždé se mi v mysli vymaní představa mého dětství.

A jako dneska slyším dav,
jenž se přehnal ulicí,
domáhaje se svých práv.
Dejte nám chleba! Dejte nám práci!
V odpověď - četníci zalící.
Tu paní učitelka, co nás na zeměpis měla,
šla a zvolna okno uzavřela.

A učilo se dál. Tenkrát právě o SSSR.
My ještě zděšeny tím hlukem z ulice,
chopily jsme se per
a psaly krasopisně:
že je v té zemi hlavní město Moskva
a že tam vládnou “bolševici”.
To slovo nové srdéčka dívčí upoutalo
a jedna malá,
co vždycky vstala,
když sčítaly se děti tátů bez práce,
se plaše otázala:
Paní učitelko, prosím vás,
co oni chtějí, ti bolševici?

V rozpacích mladá žena vstala,
polkla, chvilenku zaváhala
i potom řekla zajíkavě:
Nu, oni chtějí tak nemožnou věc,
jež se jim nikdy nepodaří:
To, aby všichni lidé měli stejně, uznáte přec,
to není možné! Vždyť každý jinak hospodaří.
Jeden je pilný, jiný lenivý -
to jejich učení je fantasie!

★

Nyní po letech, potkávám tu paní učitelku.
Syn padl za Prahu. Jen pro své vnuky žije - a pro stranu.
Obyčejná žena vcelku.
Na klopě malý odznak strany, kol sebe věčně
pionýry a jejich tisíc otázek.
Učí je neklanět se před těmi pány, kteří nás ohlupovali.
Věru - je to obrázek!

Její radost; pionýři, škola. Oči jí hoří láskou,
když s dětmi volá
do květnového rána:
Ať žije Stalin! Ať žije strana!