Jak by to bylo právě včera,
co kladla jsem tě do kolébky,
když první stíny podvečera
nad tebou rozvěsily závoj hebký
a tvoje drobná ústa řekla první “mama”.
Dělníci naší ulicí šli těžce z práce.
V tom velkém pokoji jsem byla s tebou sama -
to bylo na začátku okupace.
Pak černým praporem jsem okna zatemnila
a zoufale tě k srdci přitiskla,
abych se vlastním tělem v cestu postavila
té strašné vlně vzkypělého zla.

Za rohem v kolejích nacisté zabíjeli,
snad každou minutu tam někdo umíral -
to naši lidé krváceli -
ty v kolébce jsi ze sna zaplakal.

Pak jsi se učil říkat první větu:
maminko, neplač, mám tě rád!
Jiskřička naděje zasvitla tenkrát světu -
ty stvůry nedobyly Stalingrad.

A jiskra naděje se v plamen proměnila,
v očistný plamen záře z východu.
Až po vrch naše srdce zaplavila
a víru vrátila malému národu.
Tvé drobné tělíčko zas v náručí jsem hřála,
na jarní větvi zpíval malý pták,
po letech jsem se prvně usmívala -
pak rudý prapor vzlétl nad Reichstag.

Jak by to bylo právě včera,
tak živý je ten obraz dávných let,
sladkého dubnového podvečera,
v kterém nám patřil celý svět.

Častuška tklivě nesla se do dálek modravých,
snad celé hodiny k nám zněla noční tmou,
už dávno stichl pták a skryl se ve větvích,
ty v malé ručce tiskl jsi kytičku povadlou.

Jak rychle letí čas! Jak by to bylo právě včera,
dal jsi mi jinou kytičku tenkráte ke Dni matek
a v sametových stínech podvečera
na bílé košilce ti svítil pionýrský šátek.

Pak bylo zase jaro. Přede dvěma lety
v májovém průvodu svazáci tančili
a stromy byly obsypány květy -
Ty šel jsi první v modré košili
v tom moři vklíněn - jediný můj syn.
Víc nežli slunce zářilo ulicí vaše mládí -
na vaší cestě neležel už stín -
šli jste vstříc životu - ty, tvoji kamarádi!

Do taktu vašich kroků moje srdce bilo:
jen na chvíli se zastav, světe!
Na Fučíkově odkazu se slunce odrazilo -
Lidé, bděte!