(Neumím krásné verše psát,
nechť aspoň dobré budou,
chci věci míru příspívat,
aspoň svou hřivnou chudou.)

Jednou jsem kdesi slyšela,
maminku vyprávěti,
že žádnou pomoc neměla,
při zrození svých dětí.

Bolestné její výkřiky,
znívaly v jizbě malé,
teď rodí mladé maminky
v bělostných, čistých sálech.

Teď se už o ně stará stát
a staví porodnice,
teď šťastných, zdravých batolat,
přibývá víc a více.

A naše bába vybírá,
ze starých zkušeností:
“Dřív člověk musel býti rád,
když sehnal jídla dosti.”

Já pro pět dětí neměla,
co bych jím do úst dala -
vojna mně vzala manžela,
podpora byla malá…

A tak šly děti husy pást,
sedlákům za kus chleba.
Jak dřív se zimou, hladem třást,
to dnes už není třeba.

Dnes pro všechny má práce dost,
dělnická republika,
a že má šťastnou budoucnost,
nemusím ani říkat.

Dnes plničké jsou obchody,
jídla, bot, pěkných látek,
dnes starají se závody
o zdraví žen a matek.

Jsou jesle, školky, družiny,
to my jsme nemívali -
my šli jen z dřiny do dřiny -
teď strojům dřinu dali.

Za blahobyt, jenž patří všem,
straně své děkujeme,
poctivou prací pro svou zem,
ke komunismu jdeme.