Den s tisícerýma očima
usnul. Jen v záhybech jeho kdesi,
tam, kde jsou děti s dušema bosýma -
okolo babičky bílé,
anebo pod nebem někde mezi lesy:
doma babička barví jim chvíle
a venku děti hvězdy si nosí,
jednu za druhou do večerní rosy
kladou vedle sebe -
snesou je z celého nebe,
nazpět, když sečteny, pošlou je zas. -
S měsíce potom ozve se hlas
harfy - David na ni hraje -
a pomněnky, blatouchy a sedmikrásy
z celého velkého kraje
tančí a víly průsvitné se zlatými vlasy
les vzaly do náruče
a bubeník za sosnou do taktu tluče.
Hlava se dětem točí a svíjí. -
Hrady a cowboye a rudé Indiány
navštíví děti ve své fantasii,
některým otvírá brány
země, na kterou zapomněl Kolumbus…
Och! Kráso dětských mus!
Často však stín šedého dne
studeně na děti dolehne:
to táta bez práce když bývá,
musa už na ně se neusmívá.
Znaveně kráčí kolem nich -
děti ji zahlédnou mamince na tvářích,
pak do koutů všech jak si usedá
a všude, všude jim nahlédá…
Ne už květy, víly a rudé lidi,
ale oči jejich vidí
s velikou hlavou a očima hladové zvíře,
maminky za sukni se chytilo
a poslední másla kus vzalo si zpod talíře -
zítra je neděle, a nic jim už nezbylo,
a vlast jim nedá jiné,
ani bůh, i když se modlily k němu…
A v dětech nikdy nezahyne
ten obraz krutý, kdy neměly co jíst!

Od zlého k zlému
chudých dětí cesta vede.
Na této cestě rodí se nenávist!