Řekl člověk Dněpru: “Hleď,
postavím ti v cestu zeď.
Budeš skákat
s výšiny,
budeš točit
turbiny.”

Řekla na to voda: “Ne!
To se nikdy nestane!”

Do pilířů řeka dravá
vrhá prudké příboje.
Člověk se však s řekou dává
do boje, do boje!

Do boje,
stroje,
se všech stran!
První jde
jeřáb
velikán.
A dlouhou rukou
zdviháku
buchary zvedá
na háku.

Jde vrtač
těžce jako slon
vztekem
se celý třese on.
Chobotem řinčí
ve střehu.
Již bije do skal
na břehu.

Jde parní bagr,
nemá klid.
Pořád jen musí
v zemi rýt.
Rýt hlavou
mezi kamením
a za ním
pára,
prach
a dým.

Kde houpaly se plachetnice,
zdviháky vidíš lopotit se.

Kde vítr hvízdal na rákosí,
do auta bagr hlínu nosí.

Kde ryby dříve měly klid
trhá teď skálu dynamit.

Na břehu Dněpru signál hoří,
to levý břeh se rozhovoří:
“Vyrobili jsme betonu
tři sta třicet tři vagonů.
Kubíků hlíny -
těch jsme dodnes
děvět set dvacet
dali odvést.
Vše v pořádku,
všechno jde hladce.
A co tam u vás,
jak jde práce?”

Za Dněprem signál světlem hoří
a pravý břeh se rozhovoří:
“U nás
každý exkavátor,
každý jeřáb,
každé auto,
každý bagr
v boji svém
staví slunce
nad Dněprem.

Ať je den,
ať noc tu je,
dnem i nocí,
dnem i nocí
dělník
s Dněprem
bojuje.
Do výšky i do šíře
rostou ze dna pilíře.

Jen ať do nich buší pěna,
sahá jim jen po kolena.”

Řekl člověk Dněpru: “Hleď,
postavím ti v cestu zeď.
Aby voda, kterou zdolám,
řítila se
v závrati,
poháněla strojům
kola,
hnala vlaky
po trati.

Aby vody
tolik sudů
nepřišlo již
nazmar nám,
pomáhalo
dobýt rudu,
dalo život
továrnám.

Aby bohatl kraj
žitem,
uhlím,
rudou,
železem,
aby naše slunce
svitem
rozehřálo
celou zem.

Aby pluhy
elektřina
hnala
černou ornicí,
aby lampy
svítily nám
večer
v každé ulici!”

přeložil Jiří V. Svoboda