Na stráni staleté duby stojí
a pod nimi v údolí řeka zpívá,
co všechno tato místa vypráví,
když poutník zde chvíli odpočívá.

Tam nad řekou Svratkou na skále
k obloze pyšně se zvedá hrad,
v němž v přepychu žili si páni
a tam dole v chatrčích pod strání
lid poddaný - otroci otrhaní.

Často karabáč na záda otroků dopadá
za bezmeznou dřinu pro pána
a dráb ranami nijak nešetří,
o lid se nikdo nestará,
jak bude žít pozítří?

Po strmé stezce otroci kameny vláčí,
aby pán svůj přepych zlepšil,
otroci potem a krví cestu smáčí,
nikdo se nenajde, by jim život změkčil?

Těžce lid chudé domečky stavěl,
když bude nejhůře by střechu nad hlavou měl,
však rozzuřené Svratky vodní val
často ve mžiku vše zničil, s sebou vzal.

Člověk tu smutně stál bezmocný.
A znovu se vrhal do práce,
přestože věděl, že od příští pohromy
ochrání ho jen nebeský vládce.

Uběhla doba celých staletí.
Zub času hrad ten ohlodal,
v řece voda však stále dál letí
bez užitku, nikdo ji nespoutal!

A hle, dnes tu pod hradem
na břehu řeky je nový den!
Přišli lidé s úsměvem na tváři,
kolektiv ingstaváků - přehradáři.

Již nezní pod starým hradem
smutné vzdechy dětí, mužů a žen;
dnes radostná píseň se nese v dál…
píseň dělníků, stavějících betonový val.

Již ne se skrvavenou dlaní
a se strachem před pánem,
ale s radostí a s nadšeným elánem,
dělníci, mistři, technici, staví zeď přehradní.

Dnes již turbina veselou píseň zpívá
a za chvíli se k ní přidá turbina jiná.
Městům a vesnicím začnou dávat první kilowatty
a v ten den budou tváře přehradářů rozesmáty.

Našim dětem již nebudou otrocká pouta dána,
my přehradáři stavět budeme dále,
dokud celá naše vlast nebude zelektrisována,
ne však pro blaho hrabat, prince a krále! -
ale pro blahu všech pracujících,
pro společnost lidí štěstím zpívajících!