Proč zpěvník Zpíváme 1948 ještě oslavuje maršála Tita a o rok později by to bylo nemyslitelné. Shrnutí pro čtenáře budovatel.cz, sestavené podle odborné literatury a Wikipedie (zdroje na konci).

Bratrská Jugoslávie (1945–1948). Po válce patřila Titova Jugoslávie k nejbližším spojencům Československa. Josip Broz Tito byl populární jako vůdce partyzánů, kteří Jugoslávii osvobodili převážně vlastními silami. V březnu 1946 přijel do Prahy jako předseda jugoslávské vlády, prezident Beneš ho přijal na Hradě a vyznamenal Řádem Bílého lva „Za vítězství“. Rudé právo psalo o návštěvě obšírně a otisklo k ní i oslavné básně. V květnu 1946 obě země podepsaly smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci, Československo se stalo prvním obchodním partnerem Jugoslávie a čeští odborníci kreslili urbanistický plán Sarajeva.

Velkým vzorem byly jugoslávské „tratě mládeže“. V roce 1946 postavilo přes 60 tisíc mladých lidí trať Brčko–Banovići, o rok později na trati Šamac–Sarajevo pracovalo přes 200 tisíc brigádníků, mezi nimi i zahraniční brigády ze 42 zemí včetně Československa. O této stavbě zpívá píseň Mi smo mladi skojevci. Slovenská Trať mládeže z Hronské Dúbravy do Banské Štiavnice, zahájená na jaře 1948, převzala z Jugoslávie i heslo „My staviame trať – trať stavia nás“, pozdrav „Zdravo!“ a oslovení „brat“ a „sestra“.

Z této doby pochází zpěvník Zpíváme 1948: hymny, písně vlastenecké a revoluční. Vedle sovětských a polských písní v něm najdeme celý jugoslávský oddíl: Imamo Tita, Konjuh planinom, Titovo kolo, Drug Tito, Mi smo mladi skojevci a Crvena zvjezda. V Titově kole se přes maršála posílají pozdravy Stalinovi a Rudé armádě – nikoho tehdy nenapadlo, že by se ti dva mohli rozejít.

Roztržka (1948). Tito ale nechtěl dělat Moskvě poslušného vazala a Stalin to nesnesl. Na konci června 1948 odsoudilo Informbyro, sdružení komunistických stran, jugoslávské vedení jako odpadlíky. Rezoluci jako první otisklo pražské Rudé právo a pro mnoho lidí to podle hlášení Bezpečnosti byla „rána jako bomba“. Jen pár dní nato se v Praze konal Všesokolský slet; jugoslávští cvičenci měli při průvodu provolávat slávu Titovi a Státní bezpečnost jim pak prohledala ubytovnu.

Obrat byl okamžitý. Z „druga Tita“ se stal „krvavý pes“ a „maršál zrádců“, z Jugoslávie „lokaj amerického imperialismu“. Druhá rezoluce Informbyra z listopadu 1949 už jugoslávské vedení nazývala klikou vrahů a špionů. Klement Gottwald opakoval, že Československo se „nestane druhou Jugoslávií“, a tím skončily i řeči o zvláštní československé cestě k socialismu. Na podzim 1949 Československo vypovědělo spojeneckou smlouvu, obchod s Jugoslávií téměř ustal, desítky jugoslávských diplomatů musely odjet a v Praze naopak našli azyl jugoslávští komunisté věrní Moskvě, kteří tu vydávali protititovský list Nova borba.

Titoisté. Slovo „titoismus“ se stalo jedním z nejnebezpečnějších obvinění. V Maďarsku byl v září 1949 v monstrprocesu odsouzen a popraven László Rajk jako „titovský špion“. V Československu Státní bezpečnost pronásledovala jugoslávské občany i Čechoslováky, kteří s Jugoslávií měli cokoli společného – bývalé partyzány, reemigranty, lidi s příbuznými za hranicemi. V Bratislavě proběhl v roce 1950 proces s „titovskými špiony“ s rozsudky smrti a někteří zadržení zemřeli ve vazbě. I v procesu s Rudolfem Slánským v listopadu 1952 zaznělo obvinění z titoismu, ačkoli právě Slánský patřil k nejtvrdším kritikům Tita.

Písně o Titovi do takového světa už nepatřily. Pozdější zpěvníky, které na budovatel.cz zpracováváme, je neobsahují – jugoslávský oddíl ve Zpíváme 1948 je tak malým dokladem doby, která trvala jen do léta 1948.

Usmíření. Po Stalinově smrti se vztahy začaly pomalu urovnávat. Na jaře 1955 přiletěl Nikita Chruščov do Bělehradu, za roztržku se omluvil a Bělehradská deklarace uznala právo Jugoslávie na vlastní cestu k socialismu. Československo obnovilo obchod a Čedok začal znovu vozit turisty k Jadranu. Tito navštívil Československo v roce 1965 a znovu 9.–11. srpna 1968, těsně před invazí, kdy ho Pražané vítali jako zastánce reforem. Po 21. srpnu 1968 Tito okupaci odsoudil, v Bělehradě se konala obrovská demonstrace a Jugoslávie pomáhala československým turistům, kteří se ocitli v cizině. Pro normalizační vedení pak zůstala Titova Jugoslávie podezřelým sousedem a jednou z hlavních cest, kudy lidé emigrovali na Západ. Když Tito v květnu 1980 zemřel, jel na jeho pohřeb do Bělehradu Gustáv Husák s celým vedením.

Zdroje: Milan Bárta, Akce Jugoslávie. Státní bezpečnost v boji proti „agentům titoismu“ v letech 1948–1955, Paměť a dějiny 2011/1, s. 65–74; Jan Pelikán – Ondřej Vojtěchovský, V předtuše odkvétání, Securitas Imperii 34; články Wikipedie Československo-jugoslávské vztahy, Josip Broz Tito, Proces se Slánským, Železniční trať Bosanski Šamac – Sarajevo, Tito–Stalin split, Belgrade declaration.