Vyrobili mě na Uralu z tvrdé sibiřské oceli. Když jsem sjížděl z pásu, nasedli do mne dělníci ve vojenských stejnokrojích a vyjeli jsme na ulici. Děti nám mávaly na šťastnou cestu, staří vojáci na mne házeli stříbrné mince na šťastný návrat. Projel jsem velkou sovětskou zemi. Bojoval jsem u Orla, probil jsem se až do Berlína. Už jsme oslavovali mir a ja odpočíval, když tu přišel rozkaz, abychom spěchali na pomoc Praze. Byla to zlá cesta. V Krušných horách stály záseky a překážky, šplhal jsem se cestami, kudy steží projde človek. Fašisté kladli zoufalý odpor, ale nás nezastavili. Moje osádka několik dní a nocí vůbec nespala, nejedla, ani na umytí neměla čas. Když jsme si proklestili cestu horami, byli jsme už v Čechách. Jak mě tu vítali! Jel jsem v čele celého sledu. Mým velitelem byl gardový poručík komsomolec Ivan Gončarenko, odvážný a statečný voják. Někde cestou se k nam přidal Čech Zdeněk se samopalem. Ukazoval nám cestu. Můj velitel, mechanik a Zdeněk seděli ve věži tanku. V dálce před námi se rozlévala slabá růžová záře. Jak jsme se blížili, rudla a sílila. “Praha hoři!” vykřikl Zdeněk. Můj velitel dal rozkaz: “Plným plynem vpřed! Vasjo, šlápni na to!” Pádil jsem nocí a za svítání jsme byli v Praze. Nikdo nás tu ješťe nečekal, nikoho nenapadlo, že bychom mohli tak rychle dorazit až od Berlína. Dojeli jsme k nějakému mostu. Fašisté tam útočili. Zneškodnili jsme je a postupovali k barikádě. Obránci nehnutě stáli a po tvářích jim tekly slzy. “Proč jste nestříleli?” ptal se jich můj velitel. A tu ukázali své zbraně: byly prázdné. Neměli už náboje. Spěchal jsem dál. V pražských ulicích se ještě střílelo. Vjeli jsme na náměstí; zdálo se, že je opuštěné, jeden dům hořel. Můj velitel zvedl příklop a vysunul se z věže. Tu se však rozlehla palba. Ze sklepního okna vylétla proti mne pancéřová pěst. Náš střelec, který se opozdil a zůstal venku, tam vrhl granát. Musel jsem střelce chránit svou hrudí, protože fašisté do něho začali pálit. Bojoval jsem tu sám, moji kamarádi, tanky, zůstali někde vzadu. Teď Němci přitáhli proti mne dokonce rychlopalné dělo, ale jsem Sibiřan a ničeho se neleknu. Pustil jsem se do boje s dělem a vyřadil jsem je jediným vystřelem. Viděl jsem, kolik pancéřových pěstí se roztrhlo o můj pancíř. Vystřelil jsem poslední granát. A tu jsem začal hořet. Teprve později jsem se dověděl, že v tomto boji v prvých dnech míru padl i můj velitel komsomolec Gončarenko, i mechanik komunista Mjagkov. Zůstal jsem se svým velitelem a s našimi padlými navždy ve vaší zlaté Praze. Postavili jste mě na vysoký žulový podstavec. Jsem zvláštní pomník, a já to vím. Lidé mě mají rádi. Mým hrdinům nosí květiny, ukazují mě dětem a vyprávějí o květnových dnech. Jako před lety rozkvéta kolem mne zjara šeřík, město je stále krásnější, i mír je stále krásnějši a dražší, mír, který jsem přivezl Praze i já, uralský tank č. 23. Skutečný příběh slavného tanku k poslechu na ČR: Příběh tanku č. 23 |