Zachvívá se až po kořínky trav,
povstává z hloubi zákopů a stojí
zem, které celé lidstvo na pozdrav
nese svou věrnost, věrnost v boji.

Dnes celé lidstvo vkládá do pušek
korejským mužům hněv svůj svatý
a pije s nimi hořkost z jejich řek,
proklíná s nimi americké katy.

Zem jitřní svěžesti se v krvi zachvívá
ze spálenisek a z tanky zrytých polí
a mrtvých dětí líčka tesklivá
na světě každou lidskou matku bolí.

A věru musila by snad i vlčice
pro kterou lidský cit je cizí
nad těmi dětmi hrůzou zachvít se
a ukázat své srdce ryzí,

proti těm ryzí, jejichž pud
už o svých dividendách ví jen.
Proti těm, v kterých lidský stud
má místa míň než v mozku hyen.

Což jinak mohl by Acheson
a což by mohli Trumanové
rozhoupat strašný nelidskosti zvon
a nezalknout se jeho kovem.

A jak by mohli žoldnéři země,
jež svobodou se pyšní,
okutou botou kopat do dveří
v korejském domku prostřed višní.

Jak by se mohli podívat,
jak jen by mohli podívat se
nad tělem chlapce, jenž byl sťat,
do očí jeho vlastní matce.

Vrah, který vstává, aby ji
dovedl za ním pod sekyru
ten, jenž ji míří na šíji,
spálí si pěst o její víru.

Šedesát rodin pouta světu tká
ve Fort Knox, ve své zlaté sluji.
Snižují mzdy, život i člověka –
jen bídu nesnižují.

Šedesát rodin, které pod zemí
svůj poklad střeží krvavý a těžký,
lupičským dělům dalo hřmít
u třicáté a osmé rovnoběžky.

V hodině této, v zemi té
štětec by upustil sám Goya,
rolníky vida k zemi přibité
kulometem, jímž míří vrah, ne voják.

Hřmí zemí touto svatý hněv.
Jak skály, jako horské duby
jdou její synové a zpěv tryská jim
přes zaťaté zuby.

Těžké je břímě pokosených hlav,
těžší je živých utrpení.
Ale těm, kterým zpívám na pozdrav,
za tu vlast ani padnout těžké není.