Poledne!
Tramvaj lidmi přeplněná
staví na hlavní ulici.
Nastupuje s dítětem žena…
Snědá, plných rtů, zářící.

Co však - občané - nestalo se.
Sedí tu dáma - - - kroutí nosem,
štítivě říká:
“Ci - kán - ka!”

Oh, trnu.
K hrdlu vztek se zvedá,
že to nelze popsat ani.
Cikánka vedle ní si sedá.
Nu což? Ty hade buržoasní..!?

Nic! Okatě se odtahuje -
a k nosu tiskne kapesník si.
Potom důstojně vystupuje -
záříc platinovými vlasy.

Eh ty!
Mně stokrát milejší je
ta žena tmavé pleti.
Protože zná, co pro nás značí Říjen,
protože pracuje -
a zítřkům rodí děti.

Co ty - - -
Ty umělá loutko namalovaná…
Tvá chladná dokonalost
jak pavouk v sítě lapá.
A tvoje citlivost?
Je pro druhé jen hraná.
Pro parfum necítíš shnilé dušičky zápach.

Dívám se na tebe z odstupu - - - udivena.
Víš, naše budoucnost cele té druhé patří.
Ty - jsi již přežitek, zatím co ona žena
je hodna obdivu. Je tmavá?
Krásná! Září…!