Na lukách u hranic traviny z mrtvých vstaly.
Tam žije u hranic i strážní útvar malý.
Radista, bledý, bílý jako papír,
do dveří vletí: Ticho, ticho, chlapi!
Vždyť… soudruh Stalin…
umírá…
Každému z těch zde žena děcko chová.
Každý z nich stokrát život nasazoval
pro klid těch dětí v teple bílých jeslí.
Jako by každému umřelo děcko. Tak hlavy náhle klesly.
Tep srdce Vašeho, bolestí rozervaný,
chvěje i tichem zde, zde u západních hranic.
Kdyby si pro Vaše zdraví
lékaři přáli
mít lidské srdce živé -
my bychom Vám je dali.
Jen buďte zdráv jak dříve!
Jen buďte zdráv jak dříve!
Každému z nich bolestí tmí se před očima.
Z rámu je Vaše tvář vidí. Tvář jasná, přímá,
s dýmkou a úsměvem, který nám dával klid.
Vzduch povel rozsekl: Do zbraně! Nastoupit!
Už stojí mužů neprostupná zeď.
Pod modrým nebem modřejší zbraní kov.
— Soudruzi, teď, teď na nás nepřítel zalící!
Teď ani jeden nepřejde hranici
a nesáhne nám na domov!
Ač každý hledí přes slzy,
přec muži stojí, neprostupná zeď.
— Stalin už, chlapci, nežije…
A přece Stalin s námi je,
jde s námi, s námi zvítězí.
Soudruzi, za vlast, ZA STALINA - VPŘED!