Zpívejte, slova sladké mateřstiny,
když rozehrát se chtějí housle těl
do díků zemi s nezdolnými syny,
o něž se zlomí každý nepřítel,

do díků těm, kdož z dálek přispěchali
vyrvat mou vlast z propasti zániku.
Pak pražský máj na jejich samopaly
házel své štěstí i s vůní šeříků.

A deset roků přešlo zemí touto
a vůně činů stoupá z člověka,
jenž k vlasti našel nejpevnější pouto
v té síle, která z lidu přitéká,

spartakiáda zdvihla pohár slávy
těm silným, kteří přišli potřít hlad
a krásu žití střeží bez únavy,
aby se mohla v lidech rozzpívat.

Kdo umí sevřít v básníkově slově
mámivou chvíli, kterou v očích měl,
když rozlila se náhle po Strahově
záplava snědých, pružných dívčích těl,

kde vzíti štětec, který zachoval by
tu strhující bouři záchvěvů
a zaklel by snad do nádhery malby
sto tisíc paží, jimž je do zpěvu?

Ve vlahém vzduchu tančily nám svaly,
úsměvu v tváři řekli jsme: jen vlaj!
k pozdravu těm, na jejichž samopaly
šeříky tenkrát házel pražský máj.

Objali jsme se na spartakiádě,
překrásná, zdravá lidská rodina.
A dny, kdy statisíce stály v jedné řadě,
jsou z těch, na něž se nezapomíná.