Na rozloučenou do Prahy mi moje zlatá máma dala
šáteček, do něhož kdysi slzy jak perly utírala,
šáteček, jejž bída strastmi a ponížením tak strašně zalátala.
S tím šátečkem jsem dneska mával
na průvod krásy, bujarý a mladý,
na živou řeku ze štěstí,
na první směnu slavné spartakiády,
Naproti “Repré” u bývalé Živnobanky - té konkubiny kapitálu -
na balkoně hostů sedí řada.
Skupinky cizinců pozorují jak dopadne
ta naše spartakiáda.
Řeka štěstí a krásy se valí, mohutní, zlatem se třpytí…

Jásot, radost se rozlévá do chodníků.
Průvod bouří “Všichni svorně - v jednom šiku - budujeme republiku!”
Za hradbou jásajících davů
u stánku s hořčicí a buřty representant “svobody” se krmí.
A jak se nacpal - napil -
nadával a špičkoval…
Na krásné počasí, veselí i vzornou organisaci.
Popelinová košile se mu lepila
na jeho “hladem” vypasené tělo.
V tom znovu rány - vítězství vystřelilo dělo!
A jásot nezná mezí jako JZD.
Tlouštík, jemuž se prý “nevede”,
se dívá na své “zlaté časy”
a houká milostpaní do ucha:
“Dem domů! Do smrti máme toho dost! Zavolej děti! Jde se!”

Odešli… Jásot však zmohutněl a zvroucněl pro radost a krásu mládí.

Sevřel jsem šátek, utkaný ze slz mojí mámy
pevněji a mával jsem a mával
té řece štěstí, radosti a síly - na pozdrav!