Jednou, možná za dvě generace
soudruh pojede přednášet
podzemní drahou, s knihou v ruce
do Domu pionýrů.
Bude již starý. Věru.
Sedm křížků na šedé hlavě
a několik let k tomu.
Kolem něj jak věnec vlčích máků
zasednou desítky mladých zraků
viset mu budou na rtech - dotaz na dotaz.

O všem budou chtít hovořit, mudrci,
o jeho dřívější práci,
vzápětí zas
o stavbách našich i cizích,
o kolik kilometrů zas odehnán byl sever
že nepolevili ve svých závazcích
jak jemu slíbili…

A soudruh vypráví jak lidé tenkrát žili.

Vážnost pár vrásek vykreslí kol úst,
když začne bez úvodu:
“Války byly hrozné, soudruzi.
A co bylo hladu.
Vrazi začali smrt plánovat,
vraždu šlechtili ve zkumavkách
a když jejich osud byl již vratký
nemocemi dávných bájí
v posledním chtěli boji
dějiny vrhnout o staletí zpátky…”

“Já vím…”,
řekne nejmenší, jenž dosud jen naslouchal
a pokračuje dál:
“…to bylo v Koreji před jejím vítězstvím
než vyhnali ty, kteří chtěli válku.
O tom hovořili jsme s korejskými pionýry.”
Jak pole vlčích máků
jarním vánkem přivedené z míry
kruh kolem hlavami by zakýval
a bude ticho. Co na to říkat dál.
Taková stavba přec
je důležitá nutná věc.
Nebo nové methody, zlepšování

• zkrátka poopravovat svět.
  Ale bořit? Proč? To nepochopí ani
  natož jak o tom vyprávět.

Starý soudruh se porozhlédne
přes vyzdobený sál.
Tomu tichu neporozumí hned. Ne.
Ale pak přes vážnost by se pousmál
a chvíli hledal slova:
“Pravda -
tenkrát byli i špatní lidé.
Proto na špatnosti měli čas…”
A jako když zastydí se,
že kouskem života žil v té době
nepatrně o málo zvýší hlas,
rozevře zvlhlé dlaně obě
a s úsměvem řekne dál:
“A o čem byste chtěli, soudruzi
abych nyní povídal?”