Těm, kdož vládnou dvouletčinou pákou

Z krve a slunce její pleť je tkána
údery kladiv do kovadlin rána.
Z krve a slunce, z mozolů a potu
dech její písně buduje svou notu.
Z krve a slunce, z nejdražšího vína,
zas proudí život do jejího klína.
Z krve a slunce, z horoucího těsta,
bratrským zítřkům staví nová města.
Z krve a slunce, z chropotu a tlení
svou mízu vhání v nová pokolení.

Bojuje. Staví. Kolébá svou dlaní.
Kamení hrůzy sypalo se na ni.
Bojuje. Staví. Pokropena těly.
Nadějí novou hory zlistnatěly.
Bojuje. Staví. Konejší a tiší.
Kost voní hlínou v tajemné své říši.
Bojuje. Staví. Jistotu svou dá ti
zelení věčnou, nesmrtelná máti.

Hladovým dětem střídu chleba láme.
Dna její krásy nikdy nepoznáme.
Hladovým dětem kouzlí nové kraje.
Plačící ve snách, modří živila je.
Hladovým dětem sype hvězdnou rýži,
když zrno kvílí u boháčů v spíži.
Hladovým dětem černou kůrku mastí,
když svět je staven z rudých cihel strastí.
Hladovým dětem, jejichž oči planou,
je stružkou mléka, věčně dolévanou.

Laskají ruce, ruce, které hřejí.
Z palčivé rány raší světla její.
Laskají ruce, ruce, které chrání.
Ten lehký dotek rukou za svítání!
Laskají ruce, ruce, do nichž klesnu,
polapen sítí z pavučin a ze snů.
Laskají ruce, ruce, které stárnou,
zpívá-li deštík píseň jednotvárnou.

Vy věrné ruce, bijte, navždy bdící,
psí hlavy hádek ve tmách štěkající!
Vy věrné ruce, střetněte se s vrahem
pro vůni chleba před matčiným prahem!
Vy věrné ruce, nechť se něha sklání
k trpícím hroudám deštěm slitování!
Vy věrné ruce, bojujte a hřejte,
peříčkem oblak dům náš vystýlejte!
Vy věrné ruce nad studánkou krásy,
květ ze tmy k slunci cestu prodírá si.

Vy strážné ruce, bděte u bran rána!
Zem vůní smutku byla posypána.
Vy strážné ruce, v polích už se mění
vybledlá zeleň dávných utrpení.
Vy strážné ruce nad prameny rosy,
v praskotu slunce jaro zpívalo si.
Vy strážné ruce, bijte plémě hadí,
ať nová láska píšťaly své ladí!