Památce divisního generála Ing. Vojtěcha Luži, který padl 2. X. 1944.

“Cizáci!…
Jdou na ně! Na nás! Na naše… !”

Šera semkla se.
Výkřik jak černý širák letí nad dědinou.
Lidé v jizbách nahuštěni zoufale.
Staří, mladí. Včelí česna očí.
Nenávist tryskem stoupá v ně!

Proudné stoky nepřátel. Zaútočí… ?
Řev motocyklů - povely - přilbice.
Obkličuje vesnici esesácká vichřice.

Tam už - slyšíš? - střílí se!
Jen do nich, partyzáni!
Býváte tu s námi, znáte všechny cesty sem.
Volá o pomoc srdce za srdcem…
Hvězdy vystouply z temna nad lesem.

“Podpalují chatky - vrazi!”
“Nekřič! Výkřik výstřel zadusí!”
“Rychle! Proletíme ohněm nazí -
jsou zde, pospěš, smrt už hartusí!”

Nám za zbraň zbyla pěst. Stačí k boji?
Vraždí s neúkojí! Nás již útěk nespasí.
Volá matka: “Ke mně, všichni moji!”…
Kouř letí k ní… Nikdo se nehlásí…

Jde hrůza krví jak zmírání vlnami.

Partyzáni…! Par - ty - zááá — ni…!

Volají mrtví… Znenáhla vzmáhá se šumot
po stromech, v hvozdech začíná se chvěti
obličej skalisek a studánek tlumok
září poklady hvězd, jež zachmuřeně letí…

Spáleniště temné, kde byl bílý brod.
Úžas zřítelnic, jež náhle zjistily to
jen pata zná, když ztrácí se pod ní schod.
Výkřikům propastná hloub láme divý hrot -
Ozvěn chmurná odpověď u srdce zabolí tě -
partyzáne, šeptá noc, je mi tě líto,
s očima plnýma ohně jsi jako dítě;
nezkonejší tvé srdce nic. A srdce ví to!

Nenávist zrak přiclání…
Volají hlasy neviňátek krví zalité:
Partyzáni!… Par - ty - zá - ni!…
Vidíte nás…? Vidíte …!?!

Slyšíte hlas krutosti nelidské,
křik hrůzy, pláč ženy, jež nemá zastání?
Pohřbilo bojary podzimní ratiště,
stín jejich bez koní tryskem tam uhání -
Cválá tma bez jezdců, tma smutných zaržání.
Zachyť se rozevláté hřívy temnoty,
na pomoc tobě, dědinko, vyrvaná z kořání,
ženou se do boje mstitelé volaní:

Partyzáni!

Ra-ta-ta ratata -— esesáky odčítá
automat dávku po dávce…!
Přidáme kletbu, krev a slzy k nadávce!…

Za Marii, co nám dala pít,
za dědinu, co hořela tuto noc!
Za vás, naši mrtví! Za pošlapaný lid!
Za vás, děťátka… přijďte na pomoc!

… Rozprchli se esesáci. Tak je jímá děs!
Řadí se znova … Obstupují kruhem les -
Listí dohovořuje se krátce.
Nebesa mlčí. Hvězda v mračno sesula se.

Vhloubili se partyzáni v lesní rýzeň…
Hoj, země milovaná, svoje přece nevydáš?!!
Až stíny přejdou, připravíme sklizeň
těm, co našim dětem seli smrt a jenom pláč!
Stíny prosakují v tmu. Hů, za krví plíží se
esesácké hyeny…! Lezou do pasti.
Kdo lačnils po krvi, padni do vlastní!
První už padá přes smrčí!
Výstřel ty další k smrti postrčí!…

Ra-ta-ta ratata - esesáky odčítá
automat dávku po dávce…!
Přidáme kletbu, krev a slzy k nadávce!

????

Vzduch se tiskl k zemi,
když sčítali se po boji…
Živí s mrtvými.

Partyzáni s padlými.
Se svými.

Živí sňali mrtvým s ramen chladný plášť.
Než začne úprk dní, nové halali,
obrovskou slzu potěžkali na chvíli.
Kámen bolu nese každý sám, každý zvlášť.

Tepnu po tepně
partyzán své vlasti zkoumat neustává.
Zní k němu bolestně
hlas smrti z hloubky vyvážený a již němý,
slib nejhlubší, jejž bojovníku země dává
a bojovník zemi…

a bojovník zemi,
ač mrtvý, v řady živých vstává
a do boje se dává za osvobození…!!!
Srdcem zvonu vlasti hrdě mává
druh ubitý, duch nerozbořený:

Pomstěný.
Usmířený?