Bůh prý stvořil zemi,
člověka i lesy,
říkával nám kaplan,
ve škole už kdysi.

Věřil jsem mu tenkrát
svou dětskou duší,
bez Boha že není dění,
o lid že se stará, a lesy že mění.

Když jsem povyrostl,
přišla první válka,
odešel s ní kaplan,
odešel i táta.

V zámku u vrchnosti
pořádali hody,
snad jen o ty starat
to se Bohu hodí.

Po letech jsem poznal,
co je na tom pravdy,
když ti Bohem vyvolení
přivedli k nám vrahy.

Zabíjeli z vůle Boha,
káceli i lesy,
nesázeli, neživili,
jenom brali - děsi!

V Boha jsme už nevěřili,
že ten něco spraví,
Vrátí otce z koncentráků?
Vrátí dětem zdraví?

Nebyl to Bůh, co nás spasil,
ani žádná síla,
ale hvězda na východě
rudě zazářila.

S ní nám štěstí přišlo
mezi všechny lidi,
nenecháme si ho vzít,
to již Západ vidí.

Diplomaté v rukavičkách
nevědí si rady,
i když papež z Vatikánu
posílá jim řády.

Velká je v nás víra,
to již o nás vědí,
zotročit nás nedokážou
ani jejich bozi.

Pracujeme pro své štěstí,
štěstí našich dětí,
čas je pro nás a lid s námi,
to je nejvíc děsí.

Šťastný život vybudujem
všemu lidu na světě,
a sněženka v našich lesích
jenom v míru pokvete.