Žaláře starých dnů jdou ze svých vlhkých věží,
objaly celou zemi a vzaly lidem smích,
za všechny jaly jej a všech jej spjaly pouty,
nad nimi, za všechny, ukován jeden z nich,

to není muž, jenž ukován jsa v cele,
ramena, tvář a zrak, jejž přeťal z kovu kříž,
to heslo k boji je a povel srazit řady,
to prapor, jenž vlá nezlomen skrz mříž,

až půjdou večerem, po cestách mezi stromy,
milenci příštích dnů ve fialovou dál,
to jméno zašeptnou, myslíce na svět starý,
jak úsměv jednoho, jenž za ně umíral,

proto kdo člověk jseš a svoje lidství cítíš,
jak smlouvu posvátnou již třeba dodržet,
pozvedni pevně prapor s jeho jménem,
žít hanbou bylo by ten prapor nevidět,

za všechny trpě, čerpá ze všech sílu,
dej tolik mu, ať zpět ji může vlít,
ať uvěříš, že lidstvo stoupající výše,
poslední tíhu musí rozlomit,

slyšíme krok svých dějin praštět vůlí masy,
v února stromech, jarní mízy tlak,
cítíme řady růst, už zaznívá zpěv rána,
krvavou stopou nazpět hnán je vlkodlak…