Že jsi byla vždycky tvrdá,
postrádajíc všechnu něhu,
proto lidská vůle hrdá,
zakousla se do tvých břehů,
Moravice, řeko sličná!

Každé jaro tvé prudké vody
neúprosně valily se vpřed,
a pak nesmírné byly škody,
které napáchal tvůj chladný led,
Moravice, řeko divá!

Není překážky, s níž by člověk
dnes už nevěděl si rady,
všechno zdolá nový lidský věk,
i ty staneš u přehrady,
Moravice, řeko divná.

Sloužiti budeš vlasti svojí,
tak, jak lidu v kraji třeba,
vždyť za mír s námi půjdeš v boji,
aby bylo více chleba,
Moravice, řeko krásná!

A šťastní lidé u břehů tvých
s chutí perlící by vodu pili!
Kéž kolem zní dětský smích,
v radosti, o níž my jen snili,
Moravice, řeko milá!

Prací našich rukou zněžníš,
přítelkyně vlahých nocí,
lidem však už blížit nesmíš,
a neboj se naší moci,
Moravice, řeko drahá!

Řeko milá, pozdravena buď!
Až dokončíme dílo skvělé,
štěstím naplní se naše hruď
a provoláme vesele:
Moravice, zdráva buď!