díky,
díky za život plodů a naopak,
proč zrána vichřice černého flóru
zákeřně ubíjí planoucí zrak,
v němž národ sta dělnických sborů

má prostřeno k svobodné písni?
Teď na mrtvá ústa nejtišší kytici,
ze slzy vděk a vzdech mrazné tísni
posílá bílých vzpomínek lodici…

Díky,
mnohem kratčeji srdce se rozpadne.
Horoucí lásky jsou už jen úprky
mlhavých jiter do noci proradné,
kde soudruhy objímáš podivně bezruký.

Ať slyšíš ještě to drsné děkuji
za tolik vlídnosti lidských skutků!
Díky - a i když se ruce Tvé vzdalují,
jsme pevni, však plni těžkého smutku…