Voněly sady… Zblízka - ode břehu -
nesla se píseň brigády.
Po řece - do níž soumrak ukryl něhu
šly loďky, s hlasy na zádích.
Vypráví děda Makar zkazku!
Hoch poslouchá - - - “Proč kvete mák…?
Pro svobodnou k člověku lásku
umíral Daňko… Stepní orel - pták.
Ač mučili ho krutě - lidu nezřekl se!
Hlavu měl vztyčenu… Přes hory, mraky - zřel
zítřky, jež zpívají - v jejichž slunečném jase
z krve se plamenem rudý mák rozhořel.

Poslouchá chlapec… Netuší ještě,
že zkazka ta ho bude provázet
celičkým životem - i za šrapnelů deště,
kdy srdce vůlí hnáno v poslední dá se let.

Poslouchá chlapec a oči plné má
větru a oblak a jabloní, jež zrály -
Zamáčknuv slzičku černýma rukama
hlesl jen: “Dědečku - - -
Daňko byl - soudruh Stalin?”

-

Dobrá - silná láska přepadne-li tě znenadání,
křídla dá! Hory můžeš přenášet!
Vzrušené srdce tluče ti ve tvořivých dlaních…
Jdeš stavět! Horce kypí ti před očima svět.
A žila krásným, zdravým citem
sovětská země v bystrém proudu dní.
Závod? Zem? Vše je vaše, lidé…
Teď - mezi nimi Saša roste,
proniknut silou moudrých slov.
Pověst mu byla bílým mostem,
pod kterým dětství proplulo.

Když se tak dívám na svých osmnáct let,
když přehlížím svých druhů prošlé roky…
Čerstvý mi vítr prudce vane zpět
i z Tvých let, Sašo. Temnooký…
Člověk je hravě rozčlánkuje.
Jdou řady zkazek před námi…
O cestách sníš, v daleká moře pluješ,
a potřebuješ - druha mít!

Daňkově veliké pravdě Tě učí Lenin.
Miluješ knihy, verše… Písní znáš!
Víš dobře - - - Ostrovem ve vzbouřeném moři pevnin
je Tvoje vlast! A vidíš - - - Líbezná
je svěží, porozvitá větev,
či východ slunce v jednom z rosných rán…
“Jsi - krásný živote! Mám Tě rád - teplý světe…“
uvědomuješ si, srdce dokořán.
Však jako blesk vyšlehlý z mračna věku -
úděsná zpráva rozechvěla lid.
Jde bořit vlídné domovy člověku
VÁLKA! Města v dým zahalit.
Vítězně chechtá se buržoa na západě,
válkou chce pokořit hrdou, sovětskou zem.
Valí se fašisté v ničivé, hrůzné řadě…
Jdou prachu oblaka… Je těžko bez slunce!
Z hladiny modrých očí ční potopený žal…
Sašu - jak příliv skálu strašný hněv zaléval.
Na koho se to vrhli?
Co - chtějí zadusit?
Chlapci byl otcem Stalin…
Matkou - sovětský lid!
Nenávist horce vřela a pomsta chtěla dál…
Po boji - mysl smělá, po frontě toužila.
Kázeň však, která váže lid ze sovětských škol -
velela zůstat! Sašu - přijali v Komsomol!
Zem sžíhala však válka. Spalovala.
Armáda zve a jiskří bitev štít…
Matrosov šel! Jde komsomolec - skála…
Ale nepadnout. Žít chce! Zvítězit!
Chtěl žít. Vždyť přece čekala ho - - - Lena,
jíž slunce svit se z plavých vlasů smál…
Občanka města velikého jména,
děvuška Lena - kterou miloval.
A má-li člověk rád - tu čeká beze změny…
Šedé dny v řadě jdou - a hvězdy nezáří.
Čeká: “Napíší pad? Je třeba této ceny?
Leť - sokole můj jasný… Bojuj orlíku… Žij!”

-

Milujem jednání čestná a hrdinná
v zemi mé, kde veršem hovořit mnohý zná…
V mé zemi, kde píší spousty knih a dělníci
z potřeby sdělit - své myšlenky hořící,
Psát může básník i o rákosných stvolech
v střediscích oddechu. O větru - píše rád…
Teď však chce v obdivu o Tobě - Komsomole -
o jednom z tvých synů zazpívat.
Jaká to byla síla - Matrosove,
která ti řekla: “…neboj se - a - jdi…!”
Jak ti jen bylo při těch tichých slovech,
kdy šedly chladem bunkru zdi.
Na co jsi myslil Ty - soudruhu drahý - milý,
když bunkr plival smrt…? Soudruzi padali…?
Když jednotku Tvou palbou v závěj vbili - - -
Kdy na Tvůj pohyb všichni čekali.
Granát Ti nezbyl ani jeden v ruce.
Mráz ticho kul - - - strašnější bez výstřelu.
Svět možná potemněl v předtuše. V těžké muce
Ty bezmocně jsi tisk’ dlaň k hrudi - pěsti k tělu.
“Bezmocně? Co kdyby…?“ Myšlenka bleskla hlavou,
v zápětí druhá šla… A Matrosov - se zhrozil!
Slunce! A Lena - běží stepní travou…
Vše zmizelo! Jen mráz se prokousává do žil.

Sovětská vlast mu s právy též povinnosti dala.
Matrosov vše to znal. A sobě - neslevoval.
Byla mu rodinou. Sama ho vychovala.
Majakovský mu hlasně velel: “Levá…!“
“Být komsomolcem znamená přec - vědět!”
Učil ho básník… “Troufat si - a - chtít!”
“Troufat si!” Hučí vršky stromů bledé.
“Komsomolce přec nelze zastavit.”
Náhle je tělo lehké. Jen sníh studí…
A síla bohatýrská, jíž pramen v něm vřel -
mrštila Matrosova mladou hrudí
na hlaveň kulometu! Do drah střel!
Bunkr se zalkl. Jak bohatýr z báje
neváhal jsi chřtán smrti zardousit.
Ty jsi snad věděl, horce vzpomínaje,
že milovat Tě za to bude lid.
Ty splnil ‘s čestně slavně, Matrosove - povinnost k vlasti, i daň šťastnějším dnům.
Strana, jež kdysi tavila Tě - nové
zas kádry má… A k nebesům - - -
stoupají od Tvé země písně. O čem?
O těch, kdož nečekali zpozdile.
Bránili dívky, města svá a mír všem.
A na Tvé stepní, drahé mohyle -
kytice rudých květů tančí větrem…
Tví druzi bojoví říkají s hrdostí,
že jsi na rudém štítu pěticípém -
veplul v oceán věčnosti.
Té - která žije v srdcích lidu.
Nemizí - jak měsíce nov…
Té - jež i naši vítěznou učí třídu:
“Buď - jako Saša Matrosov!”