Na rovníku na plantážích,
kde celý rok slunce praží,
dřeli spolu po staletí
černí lidé, černé děti.
Poslouchali bílé pány,
snášeli i jejich rány,
trpěli pro barvu pleti,
černí lide, černé děti.
Věřili a v lásce žili,
chtěli žít jak lidé bílí,
aby hrát si, dováděti,
mohli také černé děti.
Proto v boji práva hájí
ve svých rodných, horkých krajích,
odkud s větrem k Moskvě letí
vroucí pozdrav černých dětí.
Až zvítězí ve svém boji,
s námi všemi ruce spojí,
s láskou vezmou černé děti
bílé bratry do objetí.
|
|